Věra Krincvajová

Mladí lidé, s kterými přicházím do styku já, možná nejsou úplně typičtí, protože to jsou lidé, co se věnují dokumentu, takže se zajímají o společnost, jsou zvídaví, aktivní. Dnešní mladí umí jazyky, je pro ně přirozené potkávat se napříč zeměmi a sledují, co se děje v jejich oboru v Rumunsku, v Polsku, v Maďarsku. A jsou daleko víc přirozeně kosmopolitní, než jsme byli my, což je zdravé.

Je taky zajímavé, jak třeba v Rumunsku – Rumunsko má strašně dobré dokumentaristy a vůbec filmaře – se pořád vyrovnávají s minulostí. V bývalých sovětských republikách taky. Furt se vyrovnávají. Ti režiséři už jsou mladší než já, a přesto si vybírají tato témata. Dokumentaristé obecně se zajímají o společnost a její problémy, ať to vidí tak či onak, ale zajímají se. Takže to je specifická skupina.

Důležitým mezníkem byl v mém životě zdravotní karambol asi rok po revoluci, kdy jsem měla nějaké trable, které doktoři nerozpoznali a špatně je diagnostikovali. Dnes by to bylo na žalobu. Tenkrát asi možná taky, nevím, prostě 90. rok, pohotovost v pardubické nemocnici, z doktora táhl alkohol na dva metry. Léky, které mi předepsal, způsobily, že jsem pak rok ležela po nemocnicích. Výsledkem bylo, že nemám děti. To bylo hodně náročné období i psychicky, furt jsem brečela. V nemocnicích, kterými jsem prošla, jsem zažila strašné chování. Takže jsem tím deformovaná a snažím se žít nějak plus mínus tak, abych ty doktory nepotřebovala. Protože – ačkoli mám v rodině doktorku, bezvadnou ženskou – tak ta nedůvěra ve zdravotnictví ve mně zůstala. Takže na sebe dávám pozor. To znamená v prvé řadě zbytečně se – s odpuštěním – nenasírat, protože toxikovat sama sebe stresem, na to kašlu.

A pak tam byla ta cesta do džungle, nebo pobyty v džungli, které pro mě byly – jsou – hodně důležité. A třeba tenkrát Igorovi [Chaunovi] jsem to taky navrhla, cestu do džungle, aby taky jel. Igora mám strašně ráda, jakkoli on je intenzivní, mám ho strašně ráda. Já už jsem nemohla unést, jak byl zoufalý, když se tenkrát v těžkém stavu dokolíbal na výročí 17. listopadu do kavárny Slavie. A já jsem věděla, že mu na chvíli pomohlo meditovat, jezdil do Indie, tak mu říkám, že síla amazonského pralesa a těch domorodých lidí je tak očistná, že jestli tohle nepomůže, tak už nevím co. A najednou jsme prostě jeli spolu. Igor si z toho odnesl svoje učení, sobě na míru, nějak si s tím pracuje, nějak tu duchovnost uchopil a má kolem sebe lidi, se kterými rezonuje. Já to mám třeba jinak, ale rozumím mu.

Jak říkají v džungli, největší problém nás bělochů, gringů, jsou iluze. Ale nejenom ty materiální iluze, kterým sloužíme. Ty spirituální iluze. Dezinterpretace. Na jedné straně i tady máme různé léčitele, ale i pseudoléčitele, šarlatány, blázny. A pak samozřejmě tu jsou ti přemýšliví, kteří se na to podívají a říkají: „Co není změřitelné, zvážitelné, neexistuje, tohle jsou nesmysly.“ A zase to dělíme na „black and white“. Přitom jde jen o to, dokázat přijmout „dobrodružství“ toho, že existují věci, o kterých toho ještě moc nevíme – což neznamená, že neexistují. A stojí za to je zkoumat, jen dát pozor na interpretaci. A zároveň věřím tomu, že naše vědomí je něco, co nás přesahuje, je napojené někam dál. Těžko se mi o tom mluví, protože používáme jazyk tohoto „tři dé“ světa a už se bavíme o něčem, co vlastně je jiná dimenze.

Každopádně věřím tomu, že všechno má nějaký smysl, i když ho ještě úplně nevidíme, ale dá se odhalovat. Aktivně. Čili není to pasivita ve smyslu fatalismu. Já se chci učit rozumět věcem – nejen rozumově, ale i dalšími nástroji, které mě v džungli učili. A ono se to vyplácí. Věřím, že všechno, co dělám, co nějak vysílám, se v nějaké podobě vrací.