v listopadu 1989: student Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem

v listopadu 2019: kouč, lektor a ředitel společnosti Aperta, s. r. o.

realizace rozhovorů: Petra Schindler-Wisten, Liberec, červen 2017 a duben 2018

Když o tom dneska přemýšlím, tak takovým velkým pocitem, který jsem v té době zažíval, je vlastně pocit překvapení, údivu. Já jsem se hodně divil celou tu dobu, jak se začali ukazovat někteří lidé, divil jsem se sám sobě, co ve mně je nebo co dokážu nebo naopak taky nedokážu. Ten údiv byl, že vůbec něco tak monstrózního, nebo velkýho, že je to vůbec možný, protože jsem k tomu byl hodně skeptický, že by se něco takového stalo. A taky se mi tam vlastně ukázalo, že to, jak jsme si třeba trochu naivně představovali, že se jednou ten režim změní, a spřádali jsme kolem toho nějaké plány, většinou na mejdanech někde, že to bylo celé úplně jinak. Takže tenhle údiv, který vlastně i tak trošku se mnou souvisí, protože mám rád filozofii a filozofie, jak říká Platón, začíná údivem, tak ten mě vlastně tou revolucí provázel. Já jsem se prostě divil a při tom bořil systém.

Já to vezmu zase z větší šířky, jestli mohu… Myslím si – a teď budu zase hodně nekorektní –, že to není otázka sociálních sítí. Ty prostě jsou a budou, pokud je nezakážeme. Ale co vnímám, že je velký problém a budu se opakovat, který nějakým způsobem okrajově taky souvisí se sociálními sítěmi, je dnešní školství a vzdělávání. Je dalším brontosaurem, myslím, vedle politických stran, který vůbec nestíhá vývoj. A jeden ze zásadních průšvihů porevolučního vývoje je nevědomí, jak by školy měly se studenty pracovat, jak by měl vypadat vzdělávací proces. Protože to, co třicet let politici, ale i učitelé předvádějí s naším školstvím je plácání ničeho ode zdi ke zdi.

Víte, moje dcera studuje gymnázium, a když se jí podívám do sešitu ze společenských věd, co probírají z filozofie nebo z psychologie, omdlím. Ten sešit vypadá doslova jako sešit, který má dodnes můj kolega Michal, když na ten samý gympl chodil, ale před 35 lety. A vedle toho můj syn chodí na ten samý gympl, ale jeho německou větev, tedy podle německého systému, a já říkám: Jáchyme, jak se učíte zeměpis? A on řekne: No, tati, zeměpis se učíme tak, že dostaneme nějaká data z různých sfér, čísla, články a tak dále a teď z těch dat máme sestavit profil země nebo profil města. A toto já vnímám, že je cesta, jak se učit žít v současném a budoucím světě a nakonec i v sociálních sítích. Protože donekonečna opakovat, že máme být kritičtí k sociálním sítím a že máme kriticky číst internetové články… Jak to ty děti mají dělat, když neumí tohle skládání různých informací do smysluplného celku, když je to nikdo neučí. Nebo protože nechci být krutý, tak málokdo je to učí. Jsou čestné výjimky pozitivní deviace (smích)

Zrovna nedávno jsem někomu říkal, že já mám životní přelomy na svých desítkách.  Najednou ve svých padesáti vidím, že vždycky kolem té nuly to je v mém životě víc komplikované. Když mi bylo deset, bylo to tak, kolem dvacátého jsem byl na vojně, pak ta třicítka bylo opuštění gymnázia, nová práce a vstup do tržního prostředí, čtyřicítka byl rozvod a všechno to bolestné „psychičení“ kolem. A teď padesátka? Víte, já si myslím, že nakonec od té revoluce až do dnes se vlastně nic nedělo, že se zase nic výrazně nezměnilo. Jistě změnil se povrch i struktura, ale to je vlastně nic. Dnes se mění podstata.  Já vím, že brzo bude hodně věcí hodně jinak. A my to třeba zažíváme i v Apertě, kdy vlastně úplně poprvé pořádně nevíme, jak náš obor podnikání vlastně bude vypadat, kam napřáhnout síly obchodu, i tvorby obsahů. A já si vždycky myslel, že vím. V Apertě jsme se vytahovali, že máme čuch na trendy, že dokážeme jezdit na vlnách a že je dokážeme dokonce i trošku vyvolat třeba. A teďka poprvé tak úplně nevím. A jsem z toho divoký, no vždyť to říkám, padesátka na krku (smích) nebo špatný. Například – jsem přesvědčen, že vzdělávání a poradenství v soft skills jde nejlépe a nejužitečněji dělat jen, když budu s lidmi v kontaktu – živém a přímém – a teď si vezměte nástup všelijakých videí, e-lerningů, youtubů… Aperta je navíc ještě typická v tom, že my se snažíme jít dost do principů, to znamená do hloubky, nejsme jenom trenérská firma, že bychom ty lidi učili jako v cirkuse – tohle říkejte tak a tak. Já na tohle nevěřím. Já věřím víc na to, že věci musím pochopit, znát princip. To znamená, že tam musí být nějaký výklad taky. Takže naše vzdělávání musí být v širších souvislostech. Dnes je tu spoustu svérázných koučů, kteří hlásají, že za 21 dní změníte svoje návyky. Jenže to je prostě totální blbost, to nefunguje. Možná, když se chcete jinak naučit čistit zuby tak ano. Ale když něco děláte hluboce, dlouho, jste v tom emočně zaangažovaní. To nezměníte jen tak. To vyžaduje čas, trpělivost, pomalost. Dnes víc než když jsem ji četl, se mi vybavuje Milan Kundera se svou knížkou Pomalost. Ano, dneska jsme v roztříštěné době, kdy hlavní proud už není, jsou desítky menších proudů a já na to koukám jak blázen a hledám spolu s celým týmem Aperty, kudy půjdeme. Protože nás to pořád naplňuje a baví.

Oldřich Kvasnička (*1967) se narodil v Liberci, kde vystudoval i střední stavební průmyslovou školu. Poté nastoupil na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem se zaměřením na český jazyk a občanskou nauku. Ve 2. ročníku jej zastihla listopadová revoluce, aktivně se podílel na studentské stávce. V roce 1993 po absolvování vysoké školy se stal učitelem na gymnáziu v Liberci, kde zůstal do roku 1997. V letech 1998-2003 absolvoval výcvik ve Skálově institutu se zaměřením na skupinovou dynamickou terapii. V letech 2006-2009 prošel výcvikem v psychoterapeutické transakční analýze a ve Spojených státech strávil rok na Erickson College International, kde studoval obor koučování. Působil také jako konzultant v Institutu průmyslového inženýrství v Liberci i jako ředitel Linky důvěry tamtéž. V roce 2001 spoluzaložil společnost Aperta. s.r.o., v níž je činný na pozici kouče, lektora a zároveň ředitele společnosti.