v listopadu 1989: student Divadelní fakulty AMU

v listopadu 2019: kurátor výstav a galerista PPF Art, a. s., herec

realizace rozhovorů: Petra Schindler-Wisten, Praha, březen 2017 a duben 2018

Jaká první asociace vám naskočí, když se řekne listopad 1989?

Vždycky mně jako první naskočí okupační stávka u nás ve škole a ty dny a noci strávené ve škole. To je určitě první asociace.

A jaké máte s listopadem spojené hodnoty?

Tyto věci mám spojené asi až s pozdějším obdobím. Myslím, že ani já, ani mí kolegové ve škole jsme si v prvních týdnech v listopadu a v prosinci úplně přesně neuvědomovali tyto rozměry. Naše myšlenky a představy o budoucnosti jsme formulovali postupně.

Myslíte, že ta angažovanost a zkušenost roku 1989 nějak ovlivnila váš následující život?

Ne příliš. Můj život to neovlivnilo. Můj osobní prožitek a to, co se stalo, když pominu tu zásadní společenskou změnu, tak mě to neovlivnilo. Nenechal jsem se kooptovat do prvního Federálního shromáždění, ani do České národní rady. Nikdy jsem nešel do aktivní politiky, i když jsem pracoval na Ministerstvu kultury, ale to bylo spíš díky osobním vazbám než díky zkušenosti z revoluce. Takže myslím, že ne.

Jaké výhody má podle vás generace vašeho syna oproti té vaší? Nebo nevýhody.

Nemají v sobě na rozdíl ode mě komunismus. Nebo mnohem, mnohem míň. Bezpochyby jsme jim něco předali. Ale už je to hodně, hodně naředěné. Můj syn některé věci nechápe. A zaplaťpánbůh za to. Některé věci mu nevysvětlíte. Můžete mu něco vyprávět, on si to vyslechne a řekne: „Hm, no to je strašný.“ A někam se mu to uloží do mozku, ale jenom jako nežitá zprostředkovaná informace. Takže ji má podle mě v tom mozku jinde než já. Mně to život bude ovlivňovat až do smrti, ať chci nebo nechci. Všichni, kdo jsme v té éře žili aktivně – tak, že už si ji pamatujeme – si to poneseme do smrti a nikdo to už z nás neodpáře. Židé osvobození z otroctví museli chodit 40 let po poušti a umřít tam, aby teprve jejich děti mohly přijít do země zaslíbené. Tak to si myslím, že asi platí: že každý, kdo zažije totalitu, už nikdy nebude svobodný v plném slova smyslu.

To jim závidím. Ono se to projevuje i v úplných maličkostech. Vždycky, když se synem někam spolu jedeme, tak si tam půjčíme auto, rádi cestujeme. Jeli jsme třeba do Británie, měli jsme půjčené auto a jeho vůbec nezaráží, že po mně nechtějí doklady, že nechtějí nic podepsat, že jim stačí na internetu zadat platební kartu a potom jim pomalu hodit klíčky přes plot, když auto vracíte. Já z toho mám úplný myšky, že má někdo číslo mé karty, že mě nikdo nedá potvrzení. Já furt potvrzuju potvrzení, potřebuju to mít podepsané a orazítkované a doklad, že jsem auto převzal a předal v takovém a takovém stavu. A on na to vždycky kouká, jestli mně náhodou nehrabe. A já mu říkám: „Ale co když si strhnou z té karty víc?“ (smích) A on: „A proč by to dělali, vždyť to by byla krádež.“ (smích) V tom je mezi námi velký rozdíl. Já mám v sobě podezřívavost, strach a nedůvěru a moc dobře si to uvědomuju.

Když si představíte sebe v roce 1989 a teď, po třiceti letech, jaké vidíte rozdíly? Jaké jsou mezníky, milníky ve vašem dosavadním životě, ať už v pracovní sféře nebo osobní?

Rozdíly vidím, vidím. Docela často vlastně přemýšlím o těch „švech“ svého života, a jak na sebe navazovaly a jak byly zleva, zprava. Máloco jsem nevyzkoušel. (smích) A přitom jsem vždycky chtěl dělat něco úplně jiného. Mezník pro mě byl stoprocentně příchod na Ministerstvo kultury a odchod z Ministerstva kultury. Filmové studio Barrandov a ty švy mezi tím, protože vždycky došlo k nějaké události, která vrtla můj život někam jinam. Samozřejmě můj první syn, moje současné malé děti. Těch mezníků je spoustu. Bratrova rakovina, kterou přežil, smrti některých mých kamarádů, kteří nepřežili. Rozvod je taky nezapomenutelná zkušenost taky.

Pavel Lagner (*1966) v roce 1991 absolvoval DAMU. Dva roky byl v angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. Odtud odešel na Ministerstvo kultury, kde pracoval jako tajemník ministra. Následně působil ve Filmových studií Barrandov, poté na volné noze jako produkční a v roce 1999 se vrátil k divadlu, do divadelního spolku „Kašpar“ v Celetné. V letech 2000–2004 s Václavem Marhoulem provozovali galerii „Tvrdohlaví“. Od roku 2005 je zaměstnancem PPF jako kurátor uměleckých sbírek a galerií.