Pavel Lagner

Jaké výhody má podle vás generace vašeho syna oproti té vaší? Nebo nevýhody.

Nemají v sobě na rozdíl ode mě komunismus. Nebo mnohem, mnohem míň. Bezpochyby jsme jim něco předali. Ale už je to hodně, hodně naředěné. Můj syn některé věci nechápe. A zaplaťpánbůh za to. Některé věci mu nevysvětlíte. Můžete mu něco vyprávět, on si to vyslechne a řekne: „Hm, no to je strašný.“ A někam se mu to uloží do mozku, ale jenom jako nežitá zprostředkovaná informace. Takže ji má podle mě v tom mozku jinde než já. Mně to život bude ovlivňovat až do smrti, ať chci nebo nechci. Všichni, kdo jsme v té éře žili aktivně – tak, že už si ji pamatujeme – si to poneseme do smrti a nikdo to už z nás neodpáře. Židé osvobození z otroctví museli chodit 40 let po poušti a umřít tam, aby teprve jejich děti mohly přijít do země zaslíbené. Tak to si myslím, že asi platí: že každý, kdo zažije totalitu, už nikdy nebude svobodný v plném slova smyslu.

To jim závidím. Ono se to projevuje i v úplných maličkostech. Vždycky, když se synem někam spolu jedeme, tak si tam půjčíme auto, rádi cestujeme. Jeli jsme třeba do Británie, měli jsme půjčené auto a jeho vůbec nezaráží, že po mně nechtějí doklady, že nechtějí nic podepsat, že jim stačí na internetu zadat platební kartu a potom jim pomalu hodit klíčky přes plot, když auto vracíte. Já z toho mám úplný myšky, že má někdo číslo mé karty, že mě nikdo nedá potvrzení. Já furt potvrzuju potvrzení, potřebuju to mít podepsané a orazítkované a doklad, že jsem auto převzal a předal v takovém a takovém stavu. A on na to vždycky kouká, jestli mně náhodou nehrabe. A já mu říkám: „Ale co když si strhnou z té karty víc?“ (smích) A on: „A proč by to dělali, vždyť to by byla krádež.“ (smích) V tom je mezi námi velký rozdíl. Já mám v sobě podezřívavost, strach a nedůvěru a moc dobře si to uvědomuju.

Když si představíte sebe v roce 1989 a teď, po třiceti letech, jaké vidíte rozdíly? Jaké jsou mezníky, milníky ve vašem dosavadním životě, ať už v pracovní sféře nebo osobní?

Rozdíly vidím, vidím. Docela často vlastně přemýšlím o těch „švech“ svého života, a jak na sebe navazovaly a jak byly zleva, zprava. Máloco jsem nevyzkoušel. (smích) A přitom jsem vždycky chtěl dělat něco úplně jiného. Mezník pro mě byl stoprocentně příchod na Ministerstvo kultury a odchod z Ministerstva kultury. Filmové studio Barrandov a ty švy mezi tím, protože vždycky došlo k nějaké události, která vrtla můj život někam jinam. Samozřejmě můj první syn, moje současné malé děti. Těch mezníků je spoustu. Bratrova rakovina, kterou přežil, smrti některých mých kamarádů, kteří nepřežili. Rozvod je taky nezapomenutelná zkušenost taky.