Jarmila Levko

Já mám štěstí, že jsem věčný optimista. Když se dívám na svoje děti, tak vidím naději, že jednou ti staří, a já vnímám současného premiéra a současného prezidenta jako nějakou agonii, záchvěv starých časů, lidí, kteří se chovali nehezky v dobách minulých, a naše děti jsou jiné, už jsou jinak vychovávané. A minimálně, i když třeba ve školách to ještě často úplně nefunguje, tak si myslím, že v rodinách jsou často vychováváni k tomu, aby přemýšleli, říkali své názory, diskutovali s rodiči, takže si myslím, že až to uchopí tahle generace, že už nebudou poznamenaní… Samozřejmě to v sobě ty rodiny nesou, věřím tomu, že ještě ve spoustě rodinách to funguje postaru – mlč, na nic se neptej, tomu bys nerozuměl. Nebo, že jim doma říkají, že za komunismu to bylo fajn, všichni měli práci, mlíko bylo za dvě koruny a všichni se měli stejně. Ale věřím tomu, že svět se vyvíjí ve spirále, tak doufám, že teď je to to poslední bahno. (smích) Nebo musí být ještě hůř, aby se šlo znova do ulic…

Takže můžeme říct, že životními mezníky ve vašem životě jsou sametová revoluce a narození dětí?

Rozhodně, ale otázka je, co je mezník, protože já mám spousta krásných nebo přelomových situací… Úplně ten první a zásadní je ta revoluce, to je bezesporu, úplně jasně jsou děti, protože tam se pak ty hodnoty otočí, a třetí je to, že jsem se dostala do divadla, po čemž jsem léta toužila. Nicméně říkám si – když se nedej bože něco strašného přihodí, divadlo pojede dál, všichni vědí, co mají dělat, přijde někdo nový. Ale co by dělaly moje děti bez mamky ve 13 letech? Měly by to špatný. Takže to je takový mezník, kdy se to otáčí, do té doby žije člověk pro sebe a od té doby je na prvním místě někdo jiný. To jsou asi ty největší mezníky. Když jsem byla dítě nebo dospívající, podařilo se mně podívat se se Severáčkem do kapitalistické ciziny. To byl také takový mezník, to už se dneska nevrátí to strašné rozechvění, že překračujete železnou oponu, že se přes ní dostanete.