Ivo Luňák

Děti jsou angažované, od začátku nebo během té výchovy a jejich mládí vnímaly, že bolševik je špatně, že jakékoliv omezování, cenzura, zakazování něčeho je prostě špatně. A šli tímhle tím směrem. A vzali do rukou jak tu svobodu, tak i tu odpovědnost. Kryštof má svoji rodinu, má dceru, staví si dům, má práci, která ho baví, která ho naplňuje, za kterou je schopný se i porvat, pohádat. Jo, to beru. A máme na to stejný názor. My jsme antikomunistická rodina. (smích)

Já spíš teďka žiju tím, že to chci dostat z toho negativního do pozitivního, mám to furt zakotvený a je to daný nějakou mojí revoltou z ranného jinošství, že vždycky to bylo proti něčemu, … a teď z toho chci udělat něco, co bude mít smysl. Oni to naplňujou. Chci to prostě uchopit nějak, aby to bylo to pozitivní předávání něčeho.

Minulý týden jsme byli se synkem a s kamarády na Stounech v Letňanech a tam jsem to zas cítil, bylo to hezký, tohle je prostě bomba. Zase vás to naplňuje… byli jsme v 90. na Strahově a teďka, a vidím, že to je „cajk“. Že to je zdravé. Ještě to musíme dostat do toho, že nebudeme mít jenom tu negaci a boj proti něčemu, ale… ne boj. I to už mně dneska docela vadí. Spíš prostě takový normální život za nějaké pozitivní hodnoty, co má smysl a přináší nám radost do života.

Samozřejmě mám radost, že se daří firmě. To je taky hezký. A že ty lidi jsou tady rádi, věřím, že sem nechodí jenom kvůli penězům, ale kvůli tomu, že děláme něco, co má smysl a že jsme schopní se domluvit na věcech nejenom byznysu samotného, ale i na aktivitách mimo firmu. A to mi dělá radost. Kdyby to takhle ještě chvilku vydrželo, byl bych rád. A už jsme o tom dneska hovořili, byl bych hrozně rád, kdyby se otevřela cesta nejenom v této firmě, ale všeobecně té mladší generaci a umožnit inovace a digitální rozvoj a jít tomu napřed. Nebýt následovateli. Já mám vždycky ohromnou radost, když se setkám s někým, kdo podniká a je z malé České republiky, a je jedničkou na světovém trhu. Jsou tu firmy, které dodávají Boeingu, dodávají NASA a jsou to opravdu jedničky. A nejenom v IT, kde jsme hodně dobří, ale i v high tech technologiích, tak to je prostě bomba. To bych byl hrozně rád, kdyby se to dostalo dál, nekoukat se jenom, když to řeknu trošku ošklivě, zaprděnej českej ryneček, ale to co nám v podstatě umožňuje dnešní volný pohyb osob a lidí po světě, jít i do takových věcí. To by mě udělalo velikánskou radost a uspokojení.

Byl to 89., když si to beru zpátky, tak pro mě byla hrozně důležitá maturita. Že jsem to naplnil… to bylo důležité kvůli mému dědovi, já jsem byl v té době jediné vnouče z pěti nebo ze šesti, které si sáhlo na středoškolské vzdělání, takže jsem byl rád, že jsem odmaturoval, on se toho teda nedožil, babička jo. To pro mě bylo takové zadostiučinění. Potom byl pro mě ohromný skok, když jsem šel po maturitě na dva roky pracovat, a teprve pak jsem šel na vysokou školu, tak to byla obrovská změna, dělal jsem ve vedlejším městečku ve fabrice.

Potom samozřejmě 89., to pro mě byl ohromný mezník. A narození dětí. To jsou ty nejsilnější okamžiky, které mám. A pak i to, když vás lidi opouštějí, pro mě zatím nejsilnější okamžik, kdy mě zemřel táta. Tím se mi taky spousta věcí změnila, nahlížení na hodnoty a na to, co dál… Jsem ve věku, kdy můj táta se už v podstatě chystal na důchod, že jo, když se podíváme, že chlapi chodí v 60 letech, tak já už bych si měl pomaličku připravovat konec své profesní kariéry. A já se dneska zabývám tím, jak by ta firma mohla vypadat za deset let, že jo. Takže to je taky ohromný posun.

A když se podíváte na sebe v roce 1989 a teďka, je vidět nějaká velká změna, jak vypadal nebo spíš co si myslel Ivoš Luňák tenkrát a teď?

Co se týká těch základních názorových věcí, ideologie hodnot, tak se nezměnilo nic, to je pořád stejné. Ivo Luňák se hodně zklidnil … už není janek, který lezl po žebříku, skákal z třetího patra, metal kozelce, už jenom díky fyzické schránce, ale i tomu, co prožil, co poznal, co měl… (smích) Došlo ke zklidnění. Rád bych, kdybych ještě dalších 30 let mohl moudřet, ale to se ukáže, jestli mně to pánbůh dovolí tímhle tím směrem jít. Ale zatím si myslím, že to všechno tak nějak zapadá, že to jde správným směrem. Možná ještě jeden důležitý moment, který si ještě neuvědomuju tolik, ale když nad tím přemýšlím, tak je to narození vnučky, že mé dítě má dítě a mé dítě si staví dům. To je prostě ohromný…

Jinak si myslím, že jako člověk jsem se zásadně nezměnil. Lumpačím, když k tomu přijde tak jako jsem lumpačíval předtím, akorát jsem víc opatrný. (smích) To je jediný. Srovnávám to, když jsem před 30 lety jezdil na motorce a když dneska sednu na motocykl, tak to je přesně ono, máte tu zkušenost, víte, jak to ovládat, víte, jak se do té zatáčky položit, ale už tam nejedete 80, ale 40.

A z čeho mám ještě radost, že mě furt zajímají různé věci. Rád si čtu knížky, teď zrovna Erika Taberyho, Opuštěná společnost. To je radost, číst si takového chytrého člověka, to je bomba. Z toho mám radost, že mám furt o něco zájem, že mě to nenechává klidným, že se dokážu rozbrečet, nasrat, že mě to furt drží.