Monika MacDonagh-Pajerová

Emička říká, že její generace to má vlastně těžší, protože dobro a zlo není tak černé a bílé. A že je strašně moc těžké se v tom zorientovat. A potom, to Emička neříkala, ale to odezírám z chování jejího a jejích kamarádů, že oni těch možností mají tolik, že se v tom chudinky tak trošku ztrácejí… Asi jako kdyby nám tehdy někdo řekl: můžete studovat i filozofickou fakultu, i DAMU, můžete mít rockovou kapelu a ještě můžete dělat novináře. Prostě těch možností a aktivit je tolik, že ti šikovní se v tom musí úplně topit.

Potom je zázrak, když jsem zmiňovala Dorotku Mejstříkovou, že prostě přijde velmi seriózní strukturovaná osobnost, dcera Martina Mejstříka, perfektně připravená jako Vy a píše práci o našich studentských časopisech. A já říkám: to je ale obdivuhodné, Dorotko, jste to opravdu vy? (smích) Protože si ji pamatuji jako malou holčičku, že ano. A vlastně mě mile překvapuje ona a lidi z její nejmladší generace, asi jako my jsme mile překvapili ty chartisty a ten disent.

Oni si totiž od nás zřejmě moc neslibovali, oni si spíš mysleli, že jsme všichni prokádrovaní, profízlovaní studenti vysokých škol, kteří jsou prospěchářští, oportunní a chtějí hlavně dostudovat. A ono taky 85 nebo 90 procent nás takových bylo, to oni zase úplně mimo nebyli.

Ale zřejmě obdivovali to, že těch, já nevím, třeba deset procent lidí, kteří táhli stávkový výbor a revoluční dění na každé fakultě, byli schopní aspoň na chvíli tu mlčící většinu přesvědčit, že nemají jezdit na hory, že si nemají dělat prázdniny, ale že tam s námi mají vydržet okupační stávku.

A to myslím, že viděli i Havel a Dienstbier, jelikož tam párkrát přišli, k nám na fakultu, ale i do Řetězovky a do Disku, že lidi naší generace, ty studenty, tam můžou udržet zase jenom studenti. Že je tam opravdu drží to, že jsem tam pořád ještě já a Šimon Pánek a Martin Mejstřík a Martin Klíma a Pavel Žáček a Marek Benda a Tomáš Drábek a Jan Vild a další. Jakmile by si jeden z nás nebo několik z nás sbalilo batůžek a jeli jsme někam na hory, oni by jeli hned samozřejmě taky. A nějaké apely chartistů nebo disentu… to by na ně zřejmě vůbec nezabíralo.

Mně se na začátku roku 1988 narodila dcera Emička, takže jsem se po revoluci nerozhodovala jen sama za sebe, ale za nás. Emičky tatínek žil v Paříži a mínil tam zůstat, to se mi bohužel nepodařilo ho přesvědčit, že to tady teď bude úplně skvělé a úžasné. Já jsem následně šla do diplomacie – na rozdíl třeba od Marka Bendy, Jirky Dienstbiera, Jana Vilda. A vlastně jsem udělala dobře, protože s miminkem bych asi těžko mohla vysedávat v parlamentu. Diplomacie přece jenom byla dejme tomu víc zarámovaná, byla tam nějaká pracovní doba od – do a měla jsem velké štěstí na kolegy. Můj první ministr byl Jiří Dienstbier, to bylo sluníčko, můj velvyslanec úžasný historik Jaroslav Šedivý, tiskový atašé vynikající kamarád Jaroslav Jírů ze samizdatových Lidovek a Svědectví Pavla Tigrida bylo nedaleko. Být kulturní atašé v Paříži bylo skvělé.

Tato fotka, kde jsme s Mirkem končili, je z Rady Evropy ve Štrasburku, protože když jsem byla skoro pět let v té Paříži, pan Šedivý se přesouval do Bruselu na ambasádu a chtěl, aby Jarda Jírů a já jsme šli s ním, protože jsme na sebe byli zvyklí. Jenomže já jsem zkusila konkurz do Rady Evropy, která brala poprvé lidi z východní a střední Evropy, a udělala jsem ho. Takže jsem se stala administrátorkou Kulturního výboru a musela jsem dřít ve francouzštině a v angličtině: vyrábět dokumenty, tisknout publikace, jednat s delegacemi. A to bylo docela náročné.

S Mirkem jsme spolu mluvili v přelomovém okamžiku, květen 1998, kdy už jsem v té Francii byla tak dlouho, že jsem věděla, že jestli tam zůstanu ještě o rok déle, tak už ani sebe ani tu Emičku, tehdy desetiletou, nevrátím do českého prostředí. Takže jsem si na jaře 1998 řekla: příští rok to bude deset let od revoluce, já se tady vláčím Paříž – Štrasburk, teď ty služební cesty po celé Evropě. Naštěstí jsem měla tetu, která mi strašně s Emičkou pomáhala, ale stejně to pro svobodnou matku s dítětem nebyla úplně ideální situace. A hlavně Emička začala ze školy chodit s tím, že vlastně i doma už by chtěla mluvit francouzsky, že je to vlastně jednodušší. A to mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, protože já jsem nechtěla, abychom byly Francouzky. Nic proti Francii, ale domov má člověk jenom jeden. A tak jsem zavelela, že se vracíme do Prahy.

A Emička si myslela, že se maminka zbláznila. To bylo poprvé, kdy Emma zapochybovala o mém zdravém rozumu. (smích) Naštěstí teď, když je jí 29 let a zrovna se jí narodilo miminko, tak mi odsouhlasila, že Praha je ideální místo na život s dítětem. Na to jsem docela hrdá, že jsem si to prosadila, protože moji rodiče si mysleli, že mi přeskočilo, taková kariéra v Radě Evropy, člověk neplatí daně, má velký plat, sekretariát…

Pořád myslím, že bylo dobře, že jsme se vrátily do Čech včas. Poté jsem začala pracovat jako mluvčí Ministerstva zahraničních věcí, vedla jsem tam dosti zoufalý tiskový odbor, kde bylo asi 15 lidí, jejichž jediný zájem byl, jak se dostat rychle na nějakou ambasádu. Takže moje apely na to, aby více pracovali, aby lépe vyráběli tiskové zprávy, aby vstřícně k novinářům organizovali tiskové konference, případně aby dělali ještě něco navíc, když vypuklo třeba Kosovo, tak to oni úplně… já jsem pro ně byla mimozemšťan. Nebylo to úplně nejpříjemnější období a taky jsem to nevydržela déle než rok a půl.

Když pak v roce 1999 přišla výzva Děkujeme, odejděte!, bylo vyřešeno, protože jsem nemohla být mluvčí Ministerstva zahraničních věcí, když jsem podepsala výzvu k odstoupení vlády a ke zrušení opoziční smlouvy. (smích) A tak jsem odešla, po těch deseti letech s dobrým pocitem, že konečně budu zase svobodná, že vlastně ta diplomacie, ať už česká nebo evropská, je trošku moc armáda, je tam hodně hierarchie a člověk si musí dávat pozor na ústa a mně to nikdy moc nešlo. Takže se mi strašně ulevilo. Ale nějak jsem se musela živit, takže jsem napsala projekty pro Českou televizi – Studio Evropa, Naskočíme? a Evropský manuál. Pochopila jsem totiž během toho roku a půl, že jako mluvčí ministerstva zahraničí nikoho o přednostech Evropské unie nepřesvědčím, protože to vlastně říkám z pozice nějaké funkce nebo nějaké budovy Černínského paláce. Že to vlastně není Monika Pajerová z Janova u Děčína, která by strašně chtěla, aby tam nebyly hranice s Německem, ale že je to tady paní doktorka Pajerová jako mluvčí ministerstva, která nám něco vnucuje.

Takže mě napadlo, že ty rozhlasové a televizní pořady by mohly být účinnější. A taky že asi byly, protože jsme na to měli dobré ohlasy a dokonce nám tak stouplo sebevědomí, že jsme s Václavem Havlem, Svatoplukem Karáskem, Tomášem Halíkem a Jiřinou Šiklovou založili to ANO pro Evropu, což je občanské sdružení, které pořádalo kampaň před historicky prvním referendem o vstupu do EU. Vše nakonec dobře dopadlo, 57% lidí řeklo Ano! Bůhví, jak by to bylo dnes, kdyby… ani si nebudeme představovat. Vydávali jsme knížky, organizovali konference a semináře.

To bylo velmi zajímavé taky zhruba desetileté období, které mi umožnilo mít trochu času, potkat svého manžela a mít druhé dítě, což bych určitě na zamini nezvládla, protože tam jsem byla jako v míchačce na beton.

S manželem jsme se seznámili na mé poslední služební cestě za zamini v USA v roce 2001. Peter, irský historik, byl tehdy poradce irského premiéra a jeho kolegové si začali o něj dělat starost, protože neměl dovolenou asi deset let. Byl workoholik vlastně jako já. A vůbec jsme tam spolu nezačali chodit, jenom já jsem se vracela s pocitem, že není úplně nutné, abych byla sama, tak jak jsem si myslela, a že není nutné asi pořád jenom pracovat a starat se o Emičku a spát, že ještě bych taky mohla mít nějaké jiné horizonty v těch 35 letech. Měla jsem velké štěstí, že Peter byl ochotný se přestěhovat do Prahy.

Posledních deset let píšu a učím. Vlastně jsem se vrátila k tomu, co jsem původně studovala, tedy učitelství na Filozofické fakultě, ale nedoufala jsem, že budu moci kdy učit. Ale v nové době se mi to povedlo a musím říct, že mě to strašně baví. Takže nakonec diplomacie deset let, média deset let a učení deset let. Učení mě ani po těch deseti letech ještě nepřestalo bavit, což jsem ráda, protože ty předchozí činnosti už mi po čase připadaly rutinní.

A že mám ještě nějakou kapacitu nebo čas dokazuje, že jsme paralelně s tím učením zvládli s Peterem výchovu Tomíčka, kterému je 12let a start Emičky, která měla poměrně komplikovanou pubertu. (smích) Momentálně je to úplně bezvadné, máme ještě vnučku Lennonku a to je nádhera.

Dopsala jsem svoji první samostatnou knížku, to jsou deníky 1980-1990, kterou jsem nazvala Vezměte s sebou květinu!, to byl totiž název našeho letáku zvoucího na Albertov.

Svoboda vysokoškolské učitelky je přesně to, co mi vyhovuje. Můžu říkat a psát téměř, co chci, a můžu podpořit pokaždé ve volbách toho, kdo mi aktuálně připadá důvěryhodný. Jednou jsem tedy podpořila sociální demokracii kvůli Evropě, pak Zelené z jasných důvodů, minule křesťanské demokraty, protože jsem chtěla, aby se vrátili zpátky do parlamentu. A pokaždé si to můžu promyslet, není nade mnou nikdo, kdo by mi řekl – ale prosím vás, vždyť minule jste říkala… Můžu se názorově vyvíjet sama podle toho, co čtu nebo s kým mluvím nebo kdo mi zrovna připadá dobrý…Právě teď mi připadá, že by se všichni měli snažit, aby Andrej Babiš nevyhrál příští volby. A to bude těžký úkol, takže pro to udělám, co budu moci.