Jan Malura

Přicházíte do styku s mladými lidmi každý den, protože učíte. Jak vnímáte mladší generaci, vkládáte do ní nějaké naděje?

Nevím. Já jsem si nikdy na studenty nestěžoval, ale v poslední době se mi zdá, že jsou uzavření do svého světa, kterému já už úplně nerozumím, světa internetu a sociálních sítí. Není mi to úplně sympatické, připadá mi to i nebezpečné. Rok 1989 a potom, to byla doba sdružování naživo, my jsme stále někde chodili, byli v komunitě, kolektivu, někde jsme diskutovali. I dlouho potom. Dneska mi připadá, že jsou mladí víc zalezlí doma a povídají si přes sociální sítě. A myslím, ale neplatí to úplně o všech, že jim někdy chybí odvaha mít a říkat jasné názory. Je to generace, která se narodila už do demokracie a je to poznat. Ještě před časem jsme se setkávali se studenty, kteří aspoň částečně vyrůstali před rokem 1989. Mám pocit, že ti současní některé věci berou jako úplnou samozřejmost. A vlastně si myslím, že by si měli víc uvědomovat, že to, v jakém světě žijí, a že na tom internetu mohou klikat zcela svobodně, samozřejmost být nemusí. Oni si neuvědomují, že žijí v neobyčejně šťastné době, a to může vést i k určité apatii, protože nevnímají ohrožení demokracie.

Ale v některých věcech jsou pohotovější, než jsme byli my, jsou více jazykově vybavení a dovedou vstřebávat informace velmi různorodého typu. My jsme byly poměrně ucelená komunita lidí, dneska jsou studenti hodně rozdílní. Mám pocit, že někdy z přemíry všeho, i studijní nabídky a informací, ani neví, co přesně by chtěli dělat a studovat. Někdy to třeba zkouší a pak jdou studovat něco jiného. My jsme byli v jejich věku jasně nasměrováni, přesvědčeni o nějaké cestě nebo hodnotách. Oni mi připadají někdy dezorientovaní.

Dovedete si představit, že by se současní studenti zorganizovali podobným způsobem jako tenkrát vy?

Oni by se zorganizovali asi přes facebooky a bůhví přes co. O tom vůbec nepochybuju. Oni se tak organizují. Ale zároveň by těmi sociálními sítěmi a internetem byli dezorientováni. Když si to představím, podobnou akci jako listopad 1989 by dovedli dobře zorganizovat přes facebook, ale zároveň by to hnutí mohlo být velmi jednoduše narušováno dezinformacemi. Protože oni žijí v záplavě informací a nedovedou rozlišovat. Takové hnutí by bylo hodně komplikované. Nevím, nakolik by bylo masové. Nedovedu si představit situaci, kdy by byli masově schopni vyjít na náměstí a prát se za nějaké hodnoty. Možná to vidím moc černě, ale jejich myšlení je takové trošku krátkodobé. Takže věřím, že by vyšli do ulic kvůli jedné nespravedlnosti, ale že by ze studentského hnutí mohla být politická síla jako tehdy, to si nemyslím.

V čem byste řekl, že jste se od roku 1989 nejvíce změnil?

JM: Ježišmarja, to je úplně jiný člověk dneska a tehdy. Tehdy jsem byl víceméně bezstarostná osobnost, která očekávala, co bude. Měl jsem spoustu ideálů. Tehdy jsme byli strašně mladí, on to byl trochu večírek, celý ten listopad 1989. Byl to v jistém smyslu bujarý večírek. Dneska jsem zodpovědnější, mám rodinu, to všechno se změnilo. Některé naivní ideály už nemám. Ale v klíčových věcech stále v to, v co jsem věřil tehdy, že demokracie je lepší uspořádání a že může fungovat. Dneska už vím, že má lecjaké mouchy a bude mít mouchy. A tak jsem obezřetnější, skeptičtější. Ale ten optimismus, že toto je cesta pro naši společnost, to se nezměnilo.

Když si představíte období od roku 1989 do dneška, co byste viděl jako mezníky?

Mezník byl listopad, další mezník bylo dostudování a svatba. To byl v podstatě jeden okamžik. Další mezník byl, že jsem se rozhodl pro akademickou kariéru. V tom širším kontextu pro mě byl velký negativní mezník rozpad Československa. To bylo opravdu zklamání. A nikdy jsem úplně nepochopil, proč k tomu došlo. A jak se podává, že šlo o unikátní případ mírumilovného rozchodu, že to nikdo jiný nedokázal, to mě neuklidňuje. Myslím, že jsme se navzájem ochudili o leccos. Opravdu velký mezník pro mě byl odchod Václava Havla. Ne jeho odchod z politiky, závěr jeho prezidentského období jsem vnímal jako ne úplně šťastný. Ale odchod ve smyslu smrt Václava Havla, to mi připadalo, že kus mého života skončil. S Havlem jsem se vždycky ztotožňoval, ne třeba se všemi názory, ale tak nějak intuitivně.

A posledních pár let vlastně taky vnímám jako určitý mezník. Najednou mám pocit, že svět se zase změnil, a spíš nepříjemně. Rusko začalo být zase agresivní, viz Krym, konflikt na Ukrajině. Čína je komunistická, a my ji začínáme brát jako normální zemi. Ale i jiné věci, připadá mi to najednou jako chaos. Migrační krize, to bylo něco, nad čím jsem nikdy neuvažoval. A najednou se člověk konfrontuje s otázkami, které dřív neřešil. Dřív mi připadalo, že člověk žije v stabilizovaném, přehledném světě. V posledních letech, se sílícím Ruskem, s imigranty, vítězstvím Donalda Trumpa, v naší politice vyhrávají uskupení, která by podle mě neměly vyhrávat, protože jejich lídři mají problémy se zákonem, když to sečtu dohromady, mám pocit, že přestávám světu rozumět, že moje hodnoty se viklají a nechápu, co se děje, proč třeba lidi volí, koho volí. Před smrtí Havla se mi ještě zdál svět tak nějak přehledný. Ale poslední roky mám pocit, že je pro mě chaotický.