Petra Marková

v listopadu 1989: studentka Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem

v listopadu 2019: ředitelka agentury Aura-Pont

realizace rozhovorů: Veronika Pehe, Praha, duben 2017 a leden 2018

Já bych řekla, že můj vztah k 17. listopadu 1989 už není ani tak věcí osobních vzpomínek, spíš se podobá vztahu k nějakému historickému milníku. Vlastně dneska už je pro mě listopad 1989 skoro jako únor 1948 nebo květen 1945. Historický mezník, který v našich životech něco znamenal, spíš než osobní vzpomínka.

A jaké hodnoty máte spojené s tímto historickým milníkem?

Když bych to vzala v osobní rovině, tak asi něco, na co svým způsobem mohu být pyšná. Co se týče hodnot, určitě snaha o nápravu společnosti, aby fungovala podle nějakých zásadních morálních pravidel. I když co ta zásadní pravidla jsou a pro koho? Ale skoro bych řekla, že pojem nebo slovo, s kterým bych to spojila, jsou pravda a nelhat. Říkat pravdu, nelhat.  Říct ke všem věcem svůj názor a vidět je tak, jak jsou. Ať už na to člověk může být pyšný nebo ne.

Máte pocit, že ty hodnoty se realizovaly?

Myslím, že obrovská výhra je, že každý z nás dostal příležitost se podle nich chovat. Jestli tu příležitost všichni využíváme, už je druhá věc. Ale máte tu možnost a nemusíte se bát, že pokud ji využijete, bude to znamenat vaší likvidaci. Našly by se případy, že všechno není stoprocentní. Ale ten strach už v naší společnosti není.

Myslíte, že rozdílný způsob práce s informacemi vytvořil nějaký zásadní generační rozdíl? Máte pocit, že mladší generace je jinak hodnotově nastavená?

Nemyslím si to, a také to nejde úplně generalizovat. Oni jsou jiní v šíři věcí, ke kterým my jsme se nedostali. Ale jenom málo z nich s tou šíří umí nakládat a nějakým způsobem o ní přemýšlí. Ale není jich víc nebo míň, než bylo v mé generaci. Blbec zůstane blbcem, i když bude mít iPhone. Těch, kteří o věcech přemýšlí a pak to umí využít je pořád stejně, i když dřív informace hledali na Svobodné Evropě nebo v knížkách, a dneska je hledají v tom obrovském množství. Jiné jsou možnosti těch, kteří chtějí ostatní ovlivnit, aby je dostali na svoji stranu a zmanipulovali.

Dovedete si představit, že si mladá generace vymůže podobně velkou změnu jako vaše generace?

Doufám, že nebude muset. Myslím, že každá generace si prožije nějaký boj, který musí vybojovat, ale přála bych těm, co přišli po nás, aby nemusel být tak zlomový, jako ten náš. Protože to byl, ať si dneska říká, kdo chce, co chce, svým způsobem boj o budoucnost. Nikdo z nás tehdy nevěděl, že ten systém je na tom tak špatně a měli jsme před očima generaci našich rodičů, kteří byli nuceni opustit práci v roce 1968, prarodičů, kteří opustili svůj majetek v roce 1948. A měli jsme pocit, že riskujeme stejně jako oni. Takže doufám, že ti mladí to v této existenciální rovině nebudou muset podnikat. Ale nějaký boj proti společnosti si musí užít každá generace. Vůbec jim nezávidím, protože generace dnešních třicátníků to vůbec nemá jednoduché. Společnost je obsazená a bude obsazená ještě hodných pár let. Na všech pozicích. A ti mladí nemají vůbec žádnou výhodu. My jsme měli po revoluci obrovskou výhodu, že kdo chtěl a uměl do toho skočit, měl šanci se bez adekvátního vzdělání i zkušeností dostat na místa, která byla najednou volná.

V čem jste se nejvíc změnila od roku 1989?

Byla jsem mladá, naivní, s představami o životě, kterým bych se dneska možná smála. Je to rozdíl těch let a cesty, kterou člověk ušel, životních zkušeností, setkání. Velký rozdíl je v osobní rovině určitě v sebejistotě. Život a zkušenosti mi daly větší pocit hodnoty sama sebe, kterou jsem stoprocentně v těch 21, 22 neměla a mít nemohla.

Petra Marková (*1969) vystudovala gymnázium v Ústí nad Labem a poté pokračovala ve studiu na pedagogické fakultě obor čeština – dějepis. Po studiu nastoupila jako učitelka v Praze na Vinohradech. Po třinácti letech učení přešla k práci v agentuře Aura Pont, kde nyní zastává místo ředitelky. Agentura se zabývá autorskými právy dramatiků. V rámci své práce působila mimo jiné také jako literární agentka Václava Havla. Žije v Praze, pravidelně se nicméně vrací do Ústí nad Labem, kde má rodiče a sestru.