Martin Mejstřík

v listopadu 1989: student DAMU

v listopadu 2019: na volné noze

realizace rozhovorů: Miroslav Vaněk, Vysočina, květen 2017 a květen 2018

Pominu-li určitou únavu a s tím související fakt, že jsem si to vlastně moc „neužil“, tak na prvním místě je to úžasná euforie z toho, že bolševismus skončil, že jsme se toho dočkali, i když tomu nikdo nevěřil. Toho se člověk, který bolševismus zažil, asi nikdy nenabaží. Druhý pocit, který se dostavil až s odstupem asi dvaceti let – tehdy zhruba mi to docvaklo –, je určitý smutek z toho, že to bylo fakt dohodnuté s komunisty.

Myslíš, že to tak bylo?

Koncept byl nějak připravený. Samozřejmě že věci nejdou úplně naplánovat. Ale nejsem naivka, abych nechápal, že to připravený bylo a že tam nějaké dohody s komunisty byly. A člověka to mrzí a cítí se mírně podvedený. Na druhou stranu, když jsem o tom přemýšlel s odstupem, tak takhle přelomová věc globálního významu, mezi dvěma znepřátelenými bloky, tak člověk vlastně musí smeknout před těmi dvěma – teď myslím Reagana a Gorbačova – že se dohodli, že stanovili pravidla, jak studenou válku ukončit, že se snažili předejít nezvladatelnému chaosu a průseru, občanským válkám a tak dále. Takže v tomto ohledu si myslím, že to bylo vlastně zodpovědné. Ty dopady jsou, jaké jsou, s tím už se ale každá ta země musí nějak vypořádat.

Naše dcery jsou někde úplně jinde. Narodily se do demokracie, i když není dokonalá. Mají otevřené dveře do světa, nejenom hranice, Evropská unie a tak dále, ale jazyky, školství… Ať je jaké je, je daleko lepší, než bylo. (smích) Takže ony se na svět koukají mnohem víc globálně, nabývají zkušenosti venku, vidí problémy v tom širším úhlu.

Ne že by byly se vším kolem sebe spokojené. Když mi sem zavedli telefon, úplně první, kdo volal, byla ta nejstarší dcera, Dorotka, já říkám: „Co potřebuješ?“ To byla na gymplu. Prý jak se píše petice. (smích) Tak to úplně mi vyhrkly slzy. Zajímají se, velmi aktivně, všecky tři moje holky, o to, co se děje kolem nich. A vidím u nich ten široký rozhled, to mě těší.

Taky jsem začal přednášet na školách, to je zajímavá zkušenost. Děti jsou až na výjimky skvělý. Tam, kde jsou takové zaražené a nekomunikativní, tak to je vždycky vina těch kantorů. Já se snažím o tom s těmi kantory mluvit, ale oni se samozřejmě brání. Ještě stále přetrvávají kantoři, kteří – protože to sami jako děti nezažili – neumějí dát dětem prostor a učí je postaru. Ale to už jsou výjimky. Většinou jsou děti otevřené, nebojí se diskutovat, mají svoje názory.

Jaké jsou, Martine, tvoje nejdůležitější životní mezníky?

Šílené to bylo tenkrát, když mě vyhodili z „pajdy“, to byl pro mě fakt pád do černé díry, z které mě vytáhlo až divadlo, moje divadelní pouť. To bylo zvláštní, krásné období, kdy se všechno dařilo, vlastně asi nejhezčí v mém životě. Pak revoluce. Pak to byl samozřejmě rozchod s Petrou. S Petrou to bylo hezké, jen ten konec se nám nepovedl. Rozváděli jsme se pět let. Já jsem nechtěl, takže to byl rozvod sporem, proto trval tak dlouho. To bylo bolestné. Pak jsem se odstěhoval sem, na jaře v roce 2010, a pak už to byly jen „místní deprese“, dané spíš tím, jak se člověk nemůže odrazit ode dna. Ale jsem vděčný za tu zkušenost, protože jenom tak člověk dokáže pochopit lidi, a zejména chlapy, co nemají práci. Absolutně rozumím tomu, že někdo skončí pod mostem nebo skočí z mostu. Sám sebe uživíš vždycky, ale když máš zodpovědnost za ostatní, za děti, za rodinu, tak to je hodně těžký.

Martin Mejstřík (*1962) pochází z Kolína. Maturoval ve Frýdlantu a poté studoval na Pedagogické fakultě UK v Praze. Po dvou letech byl pro „politickou nezpůsobilost“ ze studia vyloučen. V následujících letech se živil jako kulisák a později také jako divadelní elév v Ústředním loutkovém divadle v Praze. V roce 1986 byl přijat na DAMU, kde v roce 1991 úspěšně zakončil studium. Je bývalý český politik – člen Zastupitelstva městské části Praha 1 (zvolen v roce 1998, 2002 a 2006) a člen Senátu (2002–2008). Byl jedním z hlavních představitelů a organizátorů studentského hnutí, které se podílelo na rozpadu komunistického režimu v Československu v roce 1989. Vystupuje jako odpůrce totalitních ideologií a staví se proti komunismu i proti porušování lidských práv obecně. Je věřící, člen Československé církve husitské. V současnosti žije na Vysočině.