v listopadu 1989: student Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem
v listopadu 2019: ředitel Českého centra v Izraeli
realizace rozhovorů: Petra Schindler-Wisten, Praha, září 2017 a září 2018
Člověk si jako první vybaví, že už to bude třicet let, což snad ani není možné. Je nám opravdu tolik a to nejenom svobodnému státu, ale i nám. No a za druhé mě napadne samozřejmě Václav Havel. Proto jsem se také rozhodl rok 2019 v Izraeli vyhlásit v našem programu rokem Václava Havla, protože to je spolu s Masarykem skutečně jméno, které v izraelské společnosti rezonuje dodnes. Mimochodem při rekonstrukci Českého domu mi pomáhá proslulý izraelský architekt Buki Zuker, který to ve svých třiasedmdesáti dělá zadarmo. Říká totiž, že je to z jeho strany splátka za to, že Československo dalo jeho tátovi v roce 1948 zbraně, aby mohl bojovat za svoji svobodu a samostatnost. Takže to je úžasné. Podobná asociace mě napadá i s listopadem 1989 a se jménem Havel, i když bych tady ještě přidal i jméno Jiří Dienstbier starší. Havel a Dienstbier byli dva pánové, kteří téměř symbolicky přešli z disentu, z vězení nebo z kotelny, ať už do Černínského paláce nebo na Pražský hrad a v roce 1990 také vyjeli na slavnou cestu do Izraele a obnovili diplomatické styky mezi tehdejším Československem a státem Izrael. Mimochodem letos jsme ty výroční akce hodně kombinovali, 70 let výročí Izraele a 100 let Československa, na což Izraelci hodně slyšeli a slyší. A myslím si, že na tomto se dá stavět a máme tam skutečně skvělé jméno.
Na moje děti? Tak těm teď bylo devět a dvanáct, ty jsou malé. Samozřejmě jsme šťastný, že mohou vyrůstat ve svobodné společnosti, že mohou se mnou tam, kde pracuji, či kam chceme, jezdit svobodně. Vyrůstají v zahraničí, získávají zkušenosti, nezůstávají jenom na tom českém písečku, dříve už vyrůstali v Hongkongu, měli kolem sebe kamarády mnoha národností, což si myslím je naprosto skvělé. Nezajímají se o to, kdo je, já nevím, Australan, černoch, běloch, Rom a tak dále, znají je jménem, Alice, John a tak dále. To jim dá určitě strašně moc. Dívají se na tyto otázky s odstupem, vyrůstají jinde a budou to světoběžníci, což je prostě k nezaplacení, takže jsem rád i za ně. Co se týče budoucnosti jako takové, bohužel velmi vnímám nebezpečí, jaké se v současnosti děje s Evropou a osobně to nevidím moc optimisticky, takže mám obavy i za děti, kam to spěje.
Vaše děti jsou ještě malé, ale bavíte se s nimi politice, o minulosti, o vašem působení v listopadu 1989? Zajímá je to?
To ještě ne, tam jsme ještě nedospěli … ale samozřejmě nějaké politické názory svého otce přirozeně vnímají. Spíš je vedu k tomu, když někdo řekne, že příslušníci tohoto národa jsou špatní a tihle jsou dobří, že to tak samozřejmě není. Že lidé jsou špatní bez ohledu na to, odkud pocházejí a jakou mají barvu pleti. K tomu je vedu naprosto jednoznačně, protože si myslím, že je to strašně důležité. Na druhé straně své názory neskrývám, pokud vidím, že v budoucnu může přijít nebezpečí i pro ně. Ale k Listopadu 1989 jsme ještě nedospěli, na to je, myslím, ještě brzo.
Sledujete vliv sociálních sítí na vaše děti? Jestli je tedy používají.
Samozřejmě vliv sociálních sítí na ně se snažím omezit, ale vliv to na ně má zdrcující a co se týče získávání informací, pak si myslím, že vliv je negativní. Na sociální síti totiž může kdokoliv napsat cokoliv a to je prostě absolutně špatně. A v médiích vidíme, jak dnes sociální média ovlivňují úplně všechno a bohužel spíš negativně než pozitivně. Informací je dnes tolik i díky sociálním sítím, že je těžké se v nich orientovat a novináři se za tu svojí pravdu mezi sebou doslova perou. A do takového prostředí, když začnou působit média cíleně dezinformační, tak je poté dost těžké se v tom prostředí orientovat a utvářet si názor. Proto by zde měly být takové osobnosti, jako byl Dienstbier nebo Havel, které by měly autoritu a dokázaly by vést.
Tak stoprocentně rozhodl rok 1989, to byla velká změna, to je ten první mezník. Druhým mezníkem je pro mě státnice v roce 1992. Dalším mezníkem rok 1998, kdy jsem začal dělat v Rozhlase. Dále rok 2002, kdy jsem poprvé odešel do Východní Asie, rok 2006, kdy jsem tam opět odešel na dlouho, na skoro na dalších šest let. Dále kurz přežití v roce 2016, kdy jsem se po sedmnácti letech ježdění po katastrofách a válkách rozhodl, že už tam jezdit nebudu – čili úplně opačný výsledek, než asi předpokládali. A tím posledním je začátek roku 2018 a odchod do Izraele.
Jste spokojený?
Jsem velmi spokojený a dalo by se říci, že jsem i šťastný, že jsem se takto rozhodl. Myslím si, že dvacet let už toho bylo dost a většina lidí z rozhlasu mi říkala, že ten krok obdivuje. Protože po tolika letech se rozhodnout zcela změnit kariéru… Ale přišlo to, myslím, v pravou chvíli. Já jsem si odvedl své a už to nebylo kam posunout dál. A rozhodnutí být jenom s rodinou je prostě to nejlepší, které jsem mohl udělat. Původně jsem chtěl jít na Blízký východ jako zpravodaj Českého rozhlasu, pak se objevila tato nabídka, tak jsem to zkusil a vyšlo to. A jsem za to vděčný.
Robert Mikoláš (*1966) se narodil v Praze. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity J.E. Purkyně v Ústí nad Labem, kde jej zastihla listopadová revoluce, na níž se aktivně podílel. Pracoval ve Strahovské knihovně, v TV Premiéra či jako středoškolský profesor. V letech 1998-2017 působil v zahraniční redakci Českého rozhlasu. Byl zpravodajem ve východní a jihovýchodní Asii. Od počátku se specializoval na přírodní katastrofy a konflikty, pokrýval např. válku v Kosovu a Makedonii, Iráku, Afghánistánu, boj proti terorismu na Filipínách, v Somálsku a dalších zemích. Od roku 2018 je ředitelem Českého centra v Tel Avivu.