v listopadu 1989: student Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni

v listopadu 2019: úředník

realizace rozhovorů: Lucie Marková, Praha, červenec 2017 a únor 2018

Asi, že byla zima a že to byla dost neobvyklá situace. Vzpomínám si, že bylo chladno a zataženo a docela i pršelo. Poměrně brzo napadl sníh, nebo sníh… ono ho tolik nebylo, ale to je asi tak první, co se mi vybaví. Pak byl brzo mráz, to už dneska není.

Jsou to pocity, co se vám vybaví jako první?

Jo, jo. Protože ta situace běžela tak rychle, že jsem byl v té události a zvlášť jsem nad tím asi neměl čas přemýšlet, takže proto možná.

Co pro vás listopad 1989 znamená po hodnotové stránce?

Mně vadili komunisti hodně, taková naštvanost vůči komunistům a ten impuls byl, aby šli od moci. To byla moje motivace jednoznačná. Až teprve s odstupem let, možná dvaceti třeba nebo až teď to vidím v širším úhlu, protože dopady to mělo i na mě asi docela zásadní. A takový nejzásadnější dopad, který vidím je, že díky změně režimu a celkového prostředí se významně prodloužil život. Myslím, že to je zhruba o nějakých osm, deset let. To mně přijde docela dobré. Ale i spousta dalších, že kvalita života je úplně někde jinde. To mně přijde asi nejdůležitější dneska.

Mluví s vámi děti o listopadu 1989?

Jak kdo, oni jsou různého věku. Nějak hluboce se o to nezajímají. V rodině o tom mluvíme jako o každé jiné historické události. Starší děti zhruba ví, co se dělo. Pro ně je to datum stejné jako rok 1945, konec války, tak 1989 byla zase politická změna. Pro ně to má rovnocennou hodnotu. A spíš bych řekl, že o tom mluvíme v souvislosti s rozdíly, které přinášel život za komunismu a dneska. Oni to samozřejmě vidí úplně jinak. Pro ně je nepředstavitelné, že nebyly mobily. To oni vůbec nechápou, což mně přijde logické. Pro ně to je normální součást života a není to zas až tak dávno. Když jsem jim řekl, že jsem měl první mobil někdy snad v roce 1998, tak oni říkají – ježišmarja. A tím pádem rok 1989, to už je úplně těžká historie.

Ale když jim říkám o tom, že pokud někdo chtěl na střední školu, tak musel do SSM, v podstatě nebyla jiná možnost, tak nechápou proč. Nebo jak StB zavírala, mlátila lidi nebo postup na škole byl hlavně podle toho, jak byli rodiče politicky angažovaní. A kolikrát na to přijde řeč v situaci, kdy oni si stěžujou na něco, co je dneska, a ten relativní pohled je hodně jiný, těch rodičů a dětí. Protože ty děti to neznají. Kolikrát si říkám, jak jsou obecně rozmazlené. Teďka bez ohledu na tohle téma. Jaké mají podmínky a stěžujou si. Jestli je to ve škole nebo ve sportu. Že by jim neškodilo trošku nějaké spartánské zkušenosti. Ne, aby si vážili toho, co mají, ale aby zjistily, jaké podmínky můžou být. A jaké podmínky můžou být i v jiné příjmové vrstvě, než se nacházejí oni, i v jiné zemi, v jiné konstelaci. Že lidi žijou na světě různě.

Já si uvědomuju, že i lidi, kterým dneska je 30, 35, možná i 40, tak vůbec nechápou, ty prostě žijou jinde. A na tom vidím něco pozitivního. Ovšem otázka je, jestli oni si uvědomujou, že tohle se může velice rychle změnit. To myslím, že si lidi neuvědomujou, to je škoda. Myslím si, že lidi obecně nejsou poučitelní. Tak se obávám, že to je přirozený stav. Já dělám ve finančním sektoru a moje zkušenost je, že můžete lidem říct stokrát – nekupujte to, v žádném případě. Ale když jim nakonec řeknete – no, ale možná byste na tom mohli vydělat, tak to koupí. Takže to asi se obávám, že je lidská vlastnost a že historie je nějak zacyklená, že se to posouvá dopředu, ale problémy se vracej.

Já jsem nad tím nepřemýšlel ještě teda. Určitě jo, možná u mě největší změna je v sociálních vazbách, že jsou mnohem širší, výrazně. To nepochybně. Taky se nemusím strachovat o to, co kde řeknu, to je také docela dobré. To si myslím, že je největší změna, co se týče mě osobně.

A jaké jsou vaše osobní milníky?

Samozřejmě rodina, to je dost výrazný mezník, ale to je věc, která by asi možná nastala stejně. Ale co třeba já si pamatuju hodně výrazně je den, kdy jsme vstoupili do NATO, to si myslím, že pro mě byl velký mezník. To si pamatuju i jak jsem šel večer někam, teď nevím, kdo to organizoval, nějaká ambasáda a tam jsme měli párty a slavili jsme a dívali jsme se v přímém přenosu na plátno, jak tam myslím Kavan nebo někdo takový přebírá dekret a jsme přijati do NATO. A my jsme si říkali – tak a teď už máme od Ruska pokoj, teď už můžeme být v klidu. Což dneska se ukazuje, že to takhle úplně není, já si myslím, že to je širší poučení, že nic nefunguje samo, všechno se musí nějakým způsobem živit. A vzpomínám si, když jsem dělal byznys plány pro firmy, tak kolikrát hlavně v 90. letech jsem se setkával s názorem – jo, to je skvělé, to funguje samo. Což byl pro mě signál, že tam je problém, že to rozhodně fungovat nebude. A ono to je asi ve všem, prostě když se to nepřiživuje, tak to nežije.

Jan Müller (*1968) se narodil v Plzni, kde chodil na základní i střední školu a následně také na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou. V 90. letech podnikal, založil si vlastní směnárnu a rozšířil si vzdělání o podnikatelskou školu v Holandsku. V oblasti finančních službách působí dodnes.