Michal Semín

Jen zprostředkovaně, protože je nepoužívám. Mám samozřejmě e-mail, ale facebook či twitter nepoužívám. Ale mé starší děti ano. Takže večer, když už mám politiky plné zuby, řeší se mnou děti vášně na sociálních sítích a já to s nimi musím probírat. Je strašně zajímavé pozorovat, jakým způsobem to někoho formuje, někoho deformuje, jaké bubliny vznikají. Lidé si už nepovídají naživo, visí na chatech a hádají se do krve s někým, koho v životě neviděli a nikdy by mu to, co píšou, do očí neřekli. Vůbec nedokážu odhadnout, co s námi udělá, protože ta první digitální generace ještě nedorostla do věku, kdy se to začne projevovat při výchově jejích dětí.

Znamená to, že mladší generace je kvůli tomu jinak hodnotově nastavená?

To si nemyslím. Určitě získávají výraznou technologickou převahu nad svými rodiči, čímž mohou mít falešnou představu o obecné nadřazenosti. Ale to je permanentní stav mezi mladými a starými, v tomto ohledu to není nic nového. Obavu mám spíše z vytváření uzavřených komunit a falešné představy, že svět je takový, jak se jeví ve skupině několika set „fejsbukových přátel“. Už jen ten název je zvláštní. Dřív, když někdo o druhém řekl, že to je jeho přítel, byl to někdo, kdo za vás dal ruku do ohně. Dnes jde o lidi, kteří se vzájemně vůbec neznají.

Cítíte u generace svých dětí nějaké generační vymezení?

Myslím, že mladí lidé obecně snadněji podléhají propagandě a manipulaci. Je strašně zajímavé sledovat u mých starších dětí třeba spory kolem prezidentské volby. Ale bylo to podobné i před pěti lety, Zeman, Schwarzenberg. Naše děti už tehdy zažívaly určitou ostrakizaci těch, kteří nešli s hlavním proudem.

Osobní jsou jasné, ty jsou dané rodinou. Ale zároveň mě to vždy táhlo do veřejného života. Pokud jde o veřejnou činnost, tak asi odchod z Občanského institutu. Určitým mezníkem možná byla spolupráce s okruhem lidí kolem Václava Klause.

Když si představíte sebe v roce 1989 a dneska, v čem jste se nejvíc změnil? Byly za tu dobu nějaké krizové situace, které jste musel řešit, a máte na to nějaký recept?

Změnil jsem názory na dílčí věc, ale i tak ve svém životě vnímám jistou kontinuitu. Protože i když bych dnes v něčem ideově soupeřil se Semínem z roku 1990, mám s ním společný zápal pro to, o čem jsem právě přesvědčen, že je pravda. Vždy jsem chtěl mít ve věcech jasno, abych věděl, jak mám žít. Jistě jsem se dopouštěl řady omylů, což je pochopitelné. A já jsem toho hodně prošel. Po duchovní stránce jsem vyšel z prostředí Tomáše Halíka, politicky pak z okruhu lidí, kteří zakládali Občanské fórum a ODA. Václava Havla jsem osobně neznal, ale velmi blízko jsem měl k jednomu z mluvčích Charty 77 Radimovi Paloušovi, který se stal mým biřmovacím kmotrem. Z toho je třeba zřejmé, že jsem se v mnoha věcech názorově posunul.

A krize…. V duchovní oblasti a otázkách víry jsem si po převratu musel na některé otázky hledat odpovědi znova, protože můj duchovní život byl tehdy hodně spojený s odporem proti komunistickému režimu. Najednou přišla svoboda a nevěděl jsem, proti čemu mám bojovat. Trvalo mi to nějakou chvíli, než jsem si určité věci hlouběji promyslel a krok po kroku si doplňoval vědomosti, které mi v otázkách víry a náboženského života chyběly. Což také urychlilo můj rozchod s „halíkovským“ prostředím. Byla to pro mě veliká zkušenost, když jsem viděl, jak se prostředí, prezentované jako vzor otevřenosti a dialogu s jinak smýšlejícími, chová vůči někomu, kdo se od něj začíná vzdalovat. Zpětně jsem Pánu Bohu vděčný za to, že jsem mohl za svého života projít různými názorovými tábory, přičemž jsem byl vždy přesvědčený, že jdu po té správné cestě. To je dobrá zkušenost, člověk se pak nebere tak vážně.