Jan Šícha

Jak si představujete budoucnost? 

Válka je pro mě představitelná a mám z ní reálnou obavu. Teď s Trumpem jsme tomu blíž, než jsme tomu byli před rokem, a já vůbec nevím, co bude dělat demokracie v počítačové éře. Jsem na to starej. Sociální sítě jsou – jsou-li v soukromých rukách a nejsou-li orientované na osvětu, ale na reklamu – zhoubná záležitost. Elektromobilita je optimistický scénář. To bude a je to hezké. Propojí se to a přestane kult vlastního auta, což je statusová, estetická záležitost. Když tohle ze společnosti vymizí a nahradí to jiná technická řešení, tak může být společnost otevřenější a svobodnější, ale jak bude s tou svobodou zacházet?

Mezníky v mým případě jsou odchody do jiného kontextu. Petr Kotyk, který pracuje v Památníku písemnictví, mi v roce 1990 řekl: Pojď dělat do Památníku do Prahy! Šel jsem, s batohem. Další mezník 1995 – volá kolega, který z Památníku odešel na Ministerstvo zahraničí a říká: V kulturním oddělení otěhotněla ženská, potřebujeme někoho na výstavy venku, nechceš jít dělat sem? A šel jsem na ministerstvo. Byl jsem na ministerstvu dva roky a odjel na stáž pro mladé diplomaty z východu a poznal tak sovětskou mentalitu za německé peníze na diplomatické stáži v Berlíně a v Bonnu. To je pro mě významný mezník. Potom příchod na ambasádu do Bonnu – to byl kulturní šok. Měl jsem pořád ten stín bolševismu, který spočíval v tom, že máme životopisy, kvůli kterým jsme nemožný a nekompatibilní s lidmi na západě, a tak jsem se styděl ještě, když jsem přišel do Bonnu. Tam mi ale začalo stoupat sebevědomí, když jsem zjistil, že moji diplomatičtí kolegové ze západní Evropy se sice na rozdíl ode mě ve škole učili Prousta, ale nečetli ho, a já jo. Pak přišel odchod do Mnichova, kde jsem zakládal České centrum a tam jsem se posunul doleva. Když jsme na skoro osm let odjížděli, byl jsem něco mezi lidovcema a ODA, vracel jsem se jako zelenej. To je docela změna.

V Německu jsem zjistil, že nejde o výkony, ale o člověka. To byl docela podstatný přerod. A pak jsem nastoupil do Literárních novin, což bylo příšerné, protože krátce po mém nástupu se zabila Vanda Patočková. To je významný okamžik mého života, protože jsem v té svobodě začal rozlišovat lidi, kteří jsou spoluviníci její smrti. A některé i nenáviděl, což jsem do té doby neznal.

Další předěl: 8 let jsem dělal Collegium Bohemicum. To byla nejlepší práce, ke které jsem se dostal. Ředitelka Blanka Mouralová spolu s Jiřím Grušou byla pro mě postava šéfky s formátem, bez ohledu na to, jak jsem ji průběhu času vnímal osobně. Tito dva lidé dokázali vytvářet z nižšího celku vyšší. Hodně jsem se tam naučil, přestože to závěrečná léta byla strašná, protože se úplně děsně chovali lidé, které jsem vnímal jako kladné postavy svého mládí v Ústí. Větší svinstvo jsem nezažil. Je zajímavé, jak tam u starších lidí ožily normalizační modely chování a jak někteří mladí, třeba pan doktor Petr Koura, který se instituce po nepřátelském převzatí milostivě ujal, tyto modely přejímají.

A teď běží další perioda – postavili jsme barák, krásný, vedle historického, který jsme opravili, zpět v pohraničí, ale daleko od Ústí, kde mi na gymplu, na zvláštní škole a v závěru Collegia Bohemica bylo asi nejhůř v životě. Sehnal jsem peníze na opravu oltáře ve vedlejším kostele v naší vsi, a mám rozjetých pár dalších projektů.

Těch zlomů je docela dost a všechno to byly zlomy, kdy bylo třeba nést následky svobody, překonávat kulturní šok. Trošku zpětně závidím Michalovi Kolečkovi a Zdence Kolečkové, že zůstali na škole v Ústí. Vybudovali to tam od nuly, je za nimi velké dílo, Fakulta umění a designu. Ale jsou jiní, kteří tam zůstali, a není za nimi nic. Mám pocit, že já to vlastně skládám z takových kostiček od lega, které lovím z bahna. Vždycky někde něco vyhrabu, umeju to a běžím s tím na nějaký ostrůvek. Tam to nasázím a pak zase zmizím v nějaké bažině. (smích) Ale to je asi fakt povahou nebo nějakým základním ustrojením. Nakonec šícha velká je kytka, co žije v močálech. Konec konců a nade vším, mám spoustu dětí a velkou radost z nich.

Zdroj zadostiučinění je také můj tchán, který vyzrál na tu bolševickou dobu, protože za socialismu měl 100 králíků, 60 nutrií a býka. Pěstoval anděliku na kšeft, což je léčivá rostlina. Bylo to za šílený prachy. Když jsem tam k němu v devatenácti přišel a on zjistil, že spím do devíti a pak si zapálím cigaretu, tak mi dal ultimátum – buď nastoupím do jeho světa, nebo zaniknu. A já jsem vyhrál. (smích) Nevstoupil jsem do jeho světa, ani do žádného podobného, a nezanikl jsem.