Jiří Sojka

Mluvili jsme spolu o vašich dětech. Jakou byste si pro ně přál budoucnost?

Já bych si přál jejich osobní pocit štěstí a naplnění, aby zažili to, co chtějí zažívat. A přál bych si takovou společnost, kde se budeme navzájem všichni respektovat. Já nevím, jak to přesně nazvat, ale abychom na sebe nebyli zlí, abychom nebyli zlí a podlí. Což současná politická generace si myslím, že úplně neumí, že když si poslechnete jakýkoliv projev, tak tam je vždycky nějaký podvod, že na mě něco ušili, plivou na sebe špínu. A to já jim zazlívám ze všeho nejvíc a není to jenom určitý typ politiků. Mně to přijde, že to jsou skoro všichni, že nejsou pozitivní, ale vytahují negativní věci. Ať už na sebe nebo když jsou ublížení, tak prostě na někoho jiného. A to mně přijde, že to nás nejvíc křiví teď. A to bych byl rád, aby se změnilo, ale nevím jak.

Takže spíš, v čem bych chtěl, aby žily, v čem nechci, aby žily. Aby nežily v tomhle „drábovském“ systému, kdy ten stát, ten aparát, nebude partner, když to bude opravdu svázané předpisy. A že těch předpisů je na všechno čím dál víc. A oni říkají – divoká 90. léta. Ale z mého pohledu se žilo strašně fajn. A hlavně kromě toho, že to bylo volné, tak každý měl svojí odpovědnost. Tak jak to teď je? Jako že ti lidé už nechtějí mít tu odpovědnost sami za svůj život, sami za sebe a radši budou mít všechny ty předpisy, podle kterých se mají chovat? Přijde mi to špatně. A byl bych rád, aby se to spíš uvolňovalo, než aby se to utahovalo.

Když si představíte sebe v roce 1989 a sebe dneska, v čem jste se změnil?

Určitě jsem přišel o některé ideály, které jsem tenkrát měl. Myslel jsem si, že budu daleko víc cestovat, že poznám daleko víc ze světa, asi že si vydělám víc peněz, že až mi bude 50, takže budu trochu jinde sociálně by se dalo říct. Ale zase na druhou stranu to, co jsem prožil a jak jsem to prožil, tak bych na tom nic neměnil, není tam žádná chvíle, kdy bych si řekl – tohle jsem měl udělat úplně jinak, neměl jsem to dělat a bylo by mi líp teď. Takže pro mě je to kontinuální vývoj od roku 1989 až po teď, má to nějakou logiku, má to nějakou návaznost, u mě nejsou žádné zlomy, že by byly nějak třeba tragické, že bych se opravdu špatně rozhodl nebo přišlo něco, co bych třeba neustál a tak. Takže za mě ten vývoj byl postupný, je pravda, že to, co jsem si myslel tenkrát v 18 naivně, tak asi není, že jo. Ale, tak říkám, má to nějakou logiku.

Takže nemáte žádné výrazné životní mezníky?

Já mám takovou zvláštní povahu, že se snažím zůstávat v tom, v čem je mi dobře, jsou lidi, kteří se snaží pořád o nějakou změnu, chtějí něco změnit, když jsou v nějaké dlouhodobé pohodě nebo v nějaké dlouhodobé situaci, tak jim to přestane vyhovovat a chtějí to změnit. A já jsem spíš ten, že když je mi v tom dobře, tak si to chci užít co nejvíc a zachovat to. Proto změny, které u mě jsou, tak jsou postupné nebo tak, jak to přichází. Takže tam žádný výrazný zlom není.

A ono to je přesně to, co mi dává pohodu a klid, že si život uspořádávám podle svého. Je jasné, že spoustu věcí musím, mám nějaké termíny a tak, ale dělám si to podle svého, není nade mnou žádný krutý šéf, žádná korporace, která by mě nutila do nějakého systému, do nějakých mezních krizových situací a podobně. A možná trochu sebestředně si myslím, že můj život je v tomhle trochu výjimečný, že opravdu proplouvám tím životem tak, jak já chci, tak si to zařizuju.