Jolana Šopovová

v listopadu 1989: studentka Filozofické fakulty UK

v listopadu 2019: poradenství v oblasti zdraví a výživy

realizace rozhovorů: Miroslav Vaněk, Praha, říjen 2017 a červen 2018

Mně se k tomu datu váže hodně vzpomínek, ale asociace nevím, jestli bych tam nějaké měla. Vlastně jsem před pár lety i upustila od postoje nebo pocitu, že v ten den máme něco výrazně slavit. Ale rozumím tomu, že někdo má potřebu kolem toho data znovu „zvedat energii“, která by se tady asi měla znovu objevit, a vyjádřit nespokojenost se současným stavem. Pro mě je ten den lehce sváteční, jsem ráda, že je třeba volno – ne proto, abych frčela něco dělat na zahradu, ale že to je pro mě den určitého usebrání. Ale klidně ho „zvládnu“ sama v soukromí. Párkrát se mi podařilo povídat si o tom s dětmi. Oni samozřejmě věděli, že se znám s Martinem a že tady s tou partičkou, máme nějakou, když to řeknu nadneseně, „společnou revoluční historii“, ale chtěli si o tom popovídat trochu víc. Jinak nemám potřebu veřejných setkání. Občas se nechám strhnout, někdo mi zavolá a jdu na Národní a pak jsem samozřejmě ráda. Ale jindy mi taky někdo zavolá a nemám tu chuť prostě a nejdu.

I u mladých je to hodně různé, řekla bych. Společnost je hrozně rozvrstvená. Mám pocit, že my jsme to měli mnohem jednodušší v tom, že my jsme byli buď ty hodné děti nebo ty méně hodné děti a někdo byl tedy v Pionýru a někdo chodil potají do náboženství, a to bylo tak asi všechno, jak jsme se vrstvili. Kdežto dnes je možností identifikace s nějakou skupinou strašně moc, je velké množství komunit a každá ta komunita si vytváří vlastní postoje a hodně těžko se v tom orientuje.

Obecně myslím, že mladí lidé – co se s nimi třeba setkávám v práci –, už to neřeší, oni se narodili do určité doby, určité společnosti, berou, že to je ten výchozí stav, ze kterého mají vycházet ve svých dalších rozhodnutích, a neřeší minulost.

A pokud jde o moje děti, když třeba na něco narazí a nerozumí souvislostem, tak přijdou a na ty souvislosti se doptávají, zajímá je to, to jo. Mimochodem, když takhle s dětmi povídáme, mnohdy se musím hlídat, abych se taky nenechala strhnout k nějakým idealizacím.

Myslím, že pro mě bylo hodně důležité to, že jsem mohla vyrůstat na vesnici. Protože ač to tak třeba vzhledem k mým veřejným aktivitám nevypadá, jsem introvert a vyhovovalo mi, že můžu být sama na zahradě a zašít se doma s knížkami. Takže asi tato okolnost, která souvisela i s tím, že rodiče byli vytížení, byla pro mě dost formující, a umožnila mi svobodně a samostatně nasávat informace. Další mezník byl asi to, že jsem se dostala na gymnázium, které bylo v té době naprosto výjimečné, s výjimečným vedením a la „stará škola“. Ředitel s námi jednal jako s mladými dospělými, kterým je potřeba ukázat, že věci mají nějakou hodnotu, činy mají nějakou platnost a že máme tu odpovědnost. Žádné stádečko, které se má dovést někam a hotovo. To byl druhý mezník, ten gympl. Pak jsem velmi vděčná za to, že jsem se nedostala hned na vysokou školu, ale že jsem „spadla“ do praxe a do těch obskurních brigád. (smích) To jsou zkušenosti k nezaplacení, vpadnout v osmnácti letech do továrny. Jsou to taky mezníky, které ti potom pomáhají v rozhodování, jestli stojí za to vyvíjet nějaké úsilí a někam to dopracovat, anebo jestli je lepší ten pohodlný život „od – do“ a jistý peníz. A potom samozřejmě všechny události, které řeší lidé běžně, sňatek, děti, rozvod, nový partner. (smích)

Jolana Šopovová, roz. Malaníková (*1965) vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V listopadu 1989 se angažovala především v STISu a později i při organizování studentské stávky. Aktivní byla i po sametové revoluci, například ve výzvě „Děkujeme, odejděte!“ Pracovala rovněž jako asistentka senátora Martina Mejstříka. V 90. letech pracovala jako redaktorka, dramaturgyně a tisková mluvčí. Od roku 2000 pracuje jako lektorka a konzultantka v oblasti udržitelného rozvoje a managementu, příležitostně jako kouč osobního rozvoje. Působí v sektoru neziskovém, veřejném i firemním.