Gabriela Špalková

v listopadu 1989: studentka Pedagogické fakulty v Plzni

v listopadu 2019: novinářka a publicistka

realizace rozhovorů: Miroslav Vaněk, Praha a Plzeň, únor a duben 2018

Soudržnost, nadšení, optimismus.

Bylo to pro vás překvapení?

Nejsem si jistá. Myslím si, že snad ani ne. Doma jsme poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, informace jsme měli, nebyl to tedy blesk z čistého nebe. Bylo to vlastně jaksi přirozené vyústění. Gradace předchozích událostí. Listopad prostě měl a musel přijít. Události se pak tak rychle řítily kupředu, že na nějaké překvapení a uvažování o něm zkrátka nebyl čas. Ale možná, že se mi to teď zdá vzhledem k časovému odstupu. Viděno zpětně, nevím, jestli jsme počítali s tím, že by režim padl tak rychle. Naopak si pamatuji, že jsem před listopadem uvažovala o tom, že budu muset v režimu nějakým způsobem fungovat a vyrovnat se s tím. Ale když revoluce přišla, brala jsem to, myslím, jako logickou samozřejmost.

A ještě si pamatujete, jak jste se to dozvěděla?

Ne. Možná z rádia… Pamatuji si první demonstraci na náměstí Republiky, jak jsem se tam ocitla, to už ovšem nevím. Pamatuji si setkání a demonstraci u studentských kolejí na Borech. Chodili jsme pak na další akce s maminkou a tátou, s některými spolužáky. Nejen na demonstrace, ale také na besedy v divadle. Ale jen zpočátku, pak jsem už většinu času trávila ve škole přepisováním letáků a jejich distribucí.

Když vezmete obráceně mladší generaci, vašich dětí, ptají se na to?

Ptají. Přemýšlí o tom. Je to ovšem dáno tím, že se o politice a historii doma bavíme. Nevím, nakolik je možné tohle vztáhnout na celou mladou generaci.

Zajímá je, že se maminka tenkrát angažovala?

Zajímá je to, ale nijak zásadně. Oni to neřeší a já si myslím, že to je dobře. Řekla bych, že by mladí lidé měli mít hlavně všeobecné povědomí o tom, jakým způsobem se zrodil totalitní systém, jak fungoval. Co bylo za komunistické éry špatně. Proč to bylo špatně. A co špatného z toho zbylo do dneška. A to si myslím, že většinou mají.

Jakou pro ně vidíte budoucnost?

Mladá generace by před sebou měla určitě dobrou budoucnost. Mají rozhled, umí jazyky, jsou zvyklí cestovat, nebojí se a dokážou přemýšlet. Ale vývoj nevidím z celosvětového hlediska optimisticky. V České republice se situace, podle mého soudu, zhoršuje. Pár měsíců od našeho minulého rozhovoru se stala řada dalších špatných, alarmujících věcí a tento trend dál pokračuje. Na Slovensku mají alespoň respektovaného prezidenta… Zahraniční situace také není nejlepší. Rusko se nebezpečně rozpíná a nemyslím si, že by se zastavilo. Jeho vůdcové zkouší, kam až mohou jít. Obecné mechanismy známé z historie, a to z historie nedávné, se opakují. Kdyby Rusové náhodou narazili, chvilku počkají, ale ustupovat nebudou. Chvíli zůstanou na místě a pak to zkusí znovu a znovu. Celý svět je ´rozhašený´… Osobně se obávám, že by mohlo dojít k celosvětovému válečnému konfliktu.

Mezníky…! To tedy nevím… Možná mám ještě příliš malý odstup. Samozřejmě – revoluce je z celkového pohledu mezník zásadní. Ale je to zásadní mezník pro všechny, nejen pro mě. Změnilo se směřování a fungování státu, a tudíž i moje cesty a možnosti byly najednou zcela jiné. Výuka ve škole se změnila – učili jsme se skutečné, nikoliv upravené dějiny, začali jsme svobodně a volně studovat. Další logické mezníky přicházejí v osobním životě. Když se člověk vdá a má děti. Děti jsou další zásadní mezník. Změní se vám zcela život, jeho dosavadní řád. A vás samotného změní. Muže možná ne, ale ženu určitě. Víte, že nikdy a pro nikoho na světě neuděláte to, co pro svoje děti. Třeba přestanete zcela přirozeně myslet na svoji práci, kterou máte rád, na případnou kariéru, ale uzpůsobíte svoje zaměstnání nové situaci a svůj čas věnujete domácnosti a dětem.

Gabriela Špalková, roz. Lacinová (*1971) vystudovala Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni aprobace český jazyk – dějepis. V roce 1989 byla v prvním ročníku pedagogické fakulty. Studentské stávky se zúčastnila a pomáhala také organizačně. Po absolvování univerzity krátce působila jako středoškolská učitelka českého jazyka a dějepisu. Již  během studií a posléze i svého  pedagogického působení spolupracovala s redakcí Plzeňského deníku. Jeho redaktorkou se stala v r. 1995. Věnovala se zde především komunální politice a kultuře. Od r. 2004 do r. 2018 spolupracovala externě s plzeňskou redakcí MfDnes, kde se věnovala problematice divadla a klasické hudby. V současné době spolupracuje s celostátními tištěnými i internetovými médii – publikuje v Divadelních novinách či časopisu Loutkář, dále spolupracuje mj.s portály Opera plus, Taneční aktuality či Musical-opereta. Spolupracuje s institucemi a médii v zahraničí. V poslední době pracuje rovněž pro Paměť národa. Zabývá se též svým koníčkem – lyžováním, v roce 2007 vydala knihu o historii lyžování ´Bílé stopy na českém západě´. Je členkou Střediska západočeských spisovatelů (SZS) se sídlem v Plzni. Dramaturgicky se podílí na přípravách každoročního Plzeňského literárního festivalu, jehož je SZS pořadatelem. Je autorkou literárně-hudebních pořadů pro tento festivalu a také pro multioborový festival Smetanovské dny.