v listopadu 1989: student Vysoké školy strojní a textilní v Liberci

v listopadu 2019: redaktor zahraniční redakce ČT, moderátor, dramaturg

realizace rozhovorů: Petra Schindler-Wisten, Praha, únor 2017 a květen 2018

Úleva, protože předtím (v komunistickém režimu) to bylo skutečně velmi tíživé, i když jsme si možná úplně neuvědomovali, jak špatné to je…

Pojí se s listopadem 1989 nějaké hodnoty nebo představy?

Určitě svoboda. Možná to zní pateticky, ale mě před Listopadem štvaly úplně jednoduché věci, například že si nemůžu dojet do Vídně na koncert, do galerie nebo jen na dort. Od rodičů jsem věděl, že pradědeček tam před válkou jezdil štukovat. Přišlo mi divné, že si tam nemůžu odjet já. Pro mě svoboda není monumentální obraz barikád, vlajek a krve. Je to svoboda jít někam rovně za nosem a nenarazit na žádnou bariéru. Nebo prostě jenom říci to, co člověk chce říci.

A jak si představujete budoucnost svou a svých dětí?

Popravdě řečeno mě nezáleží až tak na tom, jestli růst HDP bude minimálně tři procenta a jestli u nás budou zahraniční investice. Pro mě má stále nejvyšší hodnotou svoboda. Ekonomicky nejrychleji roste Čína, spojila kapitalismus s komunismem i obrovskými represemi. Zajímavé je, jak se u nás silně vymezujeme převážně vůči Rusku, ale autoritativní Čína, na níž se tolik pozornosti nesoustředilo, to je úplně jiná, orwellovská hrozba. Řekl bych vnitřní, mentální. Nechtěl bych, aby v zájmu ekonomického růstu u nás něco podobného nastoupilo. Chtěl bych normální zemi, která bude trošku bojovat o to, aby prosperovala. Někdy prosperovat bude, někdy ne, ale zůstane otevřená. Nebudou tu zase dráty a zase hranice a pasy a doložky na cestu do Vídně, do Bruselu, nebo do Paříže. Pro děti bych chtěl svobodu.

Hodně zajímavá a dost těžká otázka. Člověk někdy nesnadno odděluje osobní věci od těch společenských. Když se ale zase vrátíme do roku 89, revoluce pro mě naprosto zásadně vyřešila otázku mé budoucnosti a budoucnosti nás všech. Když se podíváme na současné krize, ve všech demokratických společnostech se situace mění. Jsme daleko konformnější, mnohem více počítáme, nejsme ochotní se některých věcí vzdát, ale nad některými mávneme rukou a nad jinými dokonce zavíráme oči. A to není správně. Protože účel vítězí nad principem. Naše debaty obvykle skončí u komunistů, normalizace a roku 89, a člověk si říká: „Zaplaťpánbůh, že jsem tam, kde jsem…“ Za demokracii se ale paradoxně bojuje mnohem snáz, když jí nemáte, než když jí máte. Dostáváme se k daleko subtilnějším záležitostem. Musíme vážit daleko opatrněji. Momentálně nám chybí silná vize a konkrétní představa svobody. Sama se neudělá. I proto je mi strašně líto, že už odešel Václav Havel. Nemám k němu sentiment jako k „otci zakladateli“. Nejvíc mi chybí jeho vtip.  Dokázal v každé chvíli přesně analyzovat situaci… Možná tu podobní lidé jako on jsou, ale já je nějak nevidím a neslyším. Ano, podobný typ je pro mě papež František. Některé jeho vize můžou znít bláznivě, asi proto, že nepočítají, nekalkulují, ale jsou hluboce pravdivé…

A v posledních prezidentských volbách vás žádný kandidát nepřesvědčil, že by mohl být podobnou osobností jako Václav Havel?

Pocit, že by mohl být podobnou osobností, jsem měl z pana Fischera… Je to inteligentní člověk a skvělý pozorovatel, ale nastoupil do toho klání příliš pozdě.

A máte i nějaké osobní krize nebo mezníky?

Určitě ano, těch je strašná spousta. Kdybych to měl vztáhnout zase k roku 89 a jeho nejzásadnější hodnotě, svobodě, pak mé osobní krize byly spojené s představou, že světská svoboda může být bezbřehá. Ale svoboda mantinely má. Člověk, který to neví, do nich narazí a někdy i docela tvrdě. A co se týče mezníků: tím nejdůležitějším je to, že jsem potkal svojí ženu. To pro mě bylo stejně významné jako celá revoluce. V konečném důsledku ještě víc. Myslím si, že s takovou ženou by se určitě dala vydržet i normalizace. A pak když se nám narodilo první dítě a pak určitě i ty dvě další. S dětmi do života vstupuje jakási transcendence, která všechno totálně promění. A další mezník srovnatelný s rokem 89, jistě zásadnější, je postupná a hlubší konverze ke katolické víře, k Bohu. Za to jsem neskonale vděčný. Protože člověk může jen a právě s Bohem nakonec žít úplně svobodně. Když jsme u krizí, tak můžu srovnat s tím, čím prošla moje širší rodina a zeptat se, kdo to měl u nás nejtěžší? Asi babička… Narodila se po první světové válce, ale brzy začala ta druhá. Zavřeli ji jenom za to, že nějakému zajatci zamávala a hodila mu jídlo; a když s dědou vzali a užuž se začala rozvíjet firmička, tak jim ji komunisti vzali; skoro celý život až do sedmdesáti let prožila v totalitách a v nesmírně složitém světě. Sama a dobře vychovala dvě dcery. To je opravdu heroické. Nám bylo dvacet, a v tom to jen takhle cvaklo a měli jsme demokracii, svobodu a prosperitu… Otázka je, co my připravujeme našim dětem… Jestli stavíme převážně na výkonu, tak propána, netlačme na pilu, protože někteří lidé to holt těžko snášejí. A není jich málo. Výkony vedou k dobrým výsledkům, ale proč to hrotit?

Tomáš Šponar (*1968) absolvoval gymnázium v Ústí nad Orlicí. Poté studoval Vysokou školu strojní a textilní v Liberci, obor netkané textilie. Zajímal se především o kulturu, byl členem školního divadelního spolku při SSM. Ve 4. ročníku jej zastihl listopad 1989, z počátku se aktivně angažoval, ale dále se politice věnovat nechtěl. Po dokončení studia nastoupil jako elév do Lidové demokracie a poté do České televize, kde působí dodnes (dramaturg, projektový manažer a moderátor pořadu Objektiv, redaktor zahraniční redakce Horizont ČT24). Spoluautorem knih Objektiv s úsměvem a Objektiv má 20 let.