v listopadu 1989: studentka gymnázia ve Strakonicích

v listopadu 2019: náměstkyně ředitele, vedoucí knihovny Jihočeského muzea v Českých Budějovicích

realizace rozhovorů: Pavel Mücke, České Budějovice, říjen 2017 a březen 2018

Určitě se mi vybaví listopadové večery, kdy byla zima a kdy jsem musela rodiče přemlouvat, abychom ze Strakonic, kde se měly konat demonstrace, neodjížděli do Písku, kde mi chtěli koupit nový zimní kabát. Například si vybavuji velmi přesně, když mi rodiče řekli: „Dobře, tak my tady s tebou zůstaneme, ale nebudeš mít ten nový kabát, co si tak přeješ a co ho potřebuješ…“ To je první věc. A pak se mi asi vybaví ty dny, kdy škola měla úplně jiný režim, kdy jsme chodili po Strakonicích, roznášeli jsme letáky, vylepovali plakáty a seznamovali se s dalšími protestujícími lidmi, kteří se v těchto věcech angažovali víc než ostatní.

Jinak včera jsem shodou okolností viděla na toto téma v televizi Seznam docela zajímavý pořad s Alexandrem Vondrou, jehož „kolegou“ v debatě byl nějaký mladý čtrnáctiletý hoch, tuším ze Znojma, který byl vyznamenán za to, že byl občansky bdělý a na místní radnici poukázal na to, že se tam věci nedějí v pořádku. A protože ho pak někteří kritikové začali nazývat „malým udavačem“, měli možnost si to v té debatě nějakým způsobem ujasnit. A právě z toho čtrnáctiletého kluka čišela taková revoluční atmosféra, říkal, že by se do protestních akcí prot dnešnímu vládnoucímu establishmentu určitě rád zapojil a tak. Tak jsem si vzpomněla na to, že jsme to v roce 1989 taky prožívali s opravdu velkými emocemi ještě ne úplně dospělých lidí. A i když bych nesouhlasila s úplně každým jeho krokem, tak ho vlastně chápu a líbilo se mi to. A vedle něj byl v debatě Saša Vondra, letitý to politik, který se událostí roku 1989 také účastnil a u něj už byl naopak vidět určitý odstup dospělého člověka, který si již jednu revoluci zažil a dnes ví, že druhá už asi nebude. Ale přesto vnímal, že u některých mladých lidí společenské napětí prostě roste.

No stejná asi jsem v tom, že mě stále zajímá sledovat politické dění u nás i v zahraničí. A moc mě mrzí mě, že zejména u zahraničního dění musím vynaložit velké úsilí, abych si opatřila informace, které mě uspokojují, protože naše česká média se o okolní svět málo zajímají. A když už, tak jsou to informace jenom o dění v sousedních zemích. Proto, abych si udržela základní „globální“ pohled na naši modrou planetu, musím tomu věnovat více času. Tak v tom jsem asi stejná jako dříve. Jiná jsem asi v tom, že už bych asi do revolučních událostí nešla s takovou vervou, protože bych asi měla strach o své blízké, o rodinu a tak. Tak to bych asi váhala. Ale zase stejná jsem v tom, že bych možná v té situaci chtěla nějak pomoci svému okolí. Třeba že bych znovu kandidovala do komunální politiky. Teď jsem shodou okolností před nastávajícími podzimními komunálními volbami jednu nabídku dostala, ale protože to je za takovou formálně „genderově vyváženou“ kandidátku, tak mě to tolik neláká a ještě se úplně necítím být připravená na to někde samostatně kandidovat a případně i posléze začít působit. Abych nebyla jenom za loutku, která někde bude něco prohlasovávat podle vůle starosty a tak – to už jsem si zažila a to nechci. Takže si sama říkám, že kdybych se někdy na starší kolena měla vrátit do své rodné vesničky, nebo kdybych měla zůstat v nějakém menším městě, tak místní politika mě zajímá, protože je o kontaktu s řadou lidí vzdělaných v různých technických a jiných oborech. Třebaže je komunální politika časově velmi náročná, pořád ji ještě shledávám obohacující. A mě osobně by to přinutilo naučit se zase nějaké nové věci, např. se lépe zorientovat v legislativě a tak. A to by pro mě mohlo být naplňující a hlavně by to mohlo být smysluplné.

Helena Stejskalová, roz. Kopáčová (*1974) se narodila v Tažovicích (okres Strakonice). Absolvovala základní školu v sousedních Volenicích a gymnázium ve Strakonicích, kde ji  ve druhém ročníku zastihla listopadová revoluce, na níž se velmi aktivně podílela. Po maturitě vystudovala Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (kombinace dějepis – španělština), nyní je doktorandkou na Historickém ústavu Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1997 pracuje v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích jako vedoucí knihovny a externě působí na Jihočeské univerzitě. Věnuje se dějinám vzdělanosti se zaměřením na kulturní dějiny a historii vzdělávání v jižních Čechách. Je autorkou několika stovek výstav, napsala několika publikací a řady článků v odborné literatuře.