Jaroslav Straka

Co se vám vybaví, když se řekne listopad 1989?
Jak vnímáte současnou mladou generaci?
Co považujete za své životní mezníky?

v listopadu 1989: student Pedagogické fakulty v Plzni

v listopadu 2019: administrátor a programový manažer, Generální ředitelství pro regionální politiku

realizace rozhovorů: Lucie Marková, Praha, říjen 2017 a leden 2018

Helena Stejskalová Zpět na seznam Martin Tér

Možná se mi vybaví slovo naděje, protože tak, jak jsem se možná zmínil při našem prvním rozhovoru, já jsem sledoval dění tehdy v Evropě a ve světě, a i vlastně u našich sousedů, a i u nás s nadějí, že v Československu dojde ke změně a ona pořád nepřicházela. A během toho listopadu jsme dohnali to zpoždění, které Československo vůči těm ostatním zemím mělo. Ale otázka je vzhledem k dnešku, že jsme ho dohnali možná jen opticky. Ale jestli jsme ho dohnali každý mentálně jako uvnitř, to si nejsem jist, protože na jednu stranu mně to přišlo příliš rychle a příliš nechci říct snadné, ale když po něčem člověk dlouho toužil, pak najednou z ničeho nic se mu to vyplnilo a potom… V podstatě se ukazuje, že ten život a historie přináší nějaké uzlové body a je otázka, jestli třeba nejsme už dost daleko od toho roku, abychom zase možná nedospěli směrem opačným. (smích) Ona ta historie se vlastně nikdy neopakuje, ale není to jednosměrný proces. Ona se opakuje v nějaké trošičku jiné podobě a myslím si, že zdaleka ne všem v Československu se ten listopad spojoval se slovem naděje. Je spousta lidí, kteří se více či méně identifikovali s minulým režimem z různých důvodů, tak si myslím, že ti ty změny nesli velmi nelibě. A že dodnes se s nimi nesrovnali a nesmířili.

Myslíte, že nastal čas předat štafetu mladším generacím?

Bylo by to tak dobře, jestli je to tak, tak si myslím, že by to bylo dobře. Ne, že bychom se snad jako naše generace považovali za už příliš staré, ale na druhou stranu teď, když jsem nedávno byl v Belgii, tak jsem četl článek nějakého belgického sociologa, který se vlastně zamýšlel nad historií střední Evropy v kontextu toho, co se děje v Polsku, v Maďarsku, na Slovensku, u nás. A měl zajímavý koncept, že říkal – Polsko a Maďarsko jsou země, které nikdy nepřijaly osvícenství, a v podstatě se nedivil, že tam ten vývoj v současné době alespoň vypadá tak, jak vypadá. O České republice se zmínil v tom, že říkal – no za těch 30 let, kde je nějaký český Macron?,… 30 let je dlouhá doba, to už jsou možná skoro generace dvě, a kde je prostě někdo, kdo ten vývoj posouvá dál? Já nikoho takového nevidím. Ale myslím si, že k nějaké generační výměně je nejvyšší čas, aby došlo.

Ptají se vás děti na listopad 1989? Zajímá je to?

Zajímá, ano. Dcera je tady v Praze, kde pracuje a při práci studuje, tak ta už samozřejmě má svůj názor, ta už se tolik neptá.

Kolik je dceři, jestli se můžu zeptat?

27 let. A synovi je 10, bude mu 11. A ten má historii rád, takže se zajímá… samozřejmě otce vidí jako nějakého praještěra. (smích) Když třeba řekne – tati, tak ty ses měl, za tvých časů bylo všechno ruční práce a dneska všechno dělají roboti, a ty to nedělají kvalitně, za těch komunistů, alespoň… bylo to sice špatný, ale spousta věcí byla ruční práce. (smích) Já to považuju za důležitý, takže se snažím nějak historickou zkušenost sdělovat.

Já jsem měl milníky asi, že jsem dostudoval, to byl první. Pak jsem začal pracovat na městě Plzeň, v Útvaru koncepce a rozvoje. To pro mě byla výborná zkušenost a dodnes tam někteří kolegové, s kterými jsem pracoval, jsou pořád a myslím, že dělají městu velmi dobrou službu. A můj šéf, který mě tam tehdy přijímal, říkal – no tak tady budeš pracovat pět let a pak se někam posuneš. Já jsem se na něj tehdy díval a říkal jsem si – ježiš marja, kam bych chodil? A potom jsem si říkal, že jsem tam těch pět let akorát měl zůstat, zůstal jsem tam asi šest. Pak jsem přešel do Prahy, to byl takový další milník, že jsem si myslel – bylo by možná dobře, kdybych z Plzně vytáhl paty. Možná, že jsem to udělal trošku později, než jsem měl, ale možná ne. (smích) A další milník byl, že jsem získal tu práci v Bruselu, zase v té oblasti regionálního rozvoje, která mě bavila celý život, takže to je veliká příležitost a veliká změna. A pak už jsem se oženil za rok na to a v roce 2007 se nám narodil syn, tak to je zase velká změna soukromá. A to bych tak viděl jako ty hlavní milníky. Možná budou nějaké další, o kterých zatím naštěstí nevím.

A kdybychom odhlédli od všech politických problémů, jste osobně spokojený?

Určitě. Určitě si myslím, že zaplaťpánbůh ano, protože mám krásnou rodinu, jsme všichni zdraví, mám práci, která mě baví, manželka je zapojená v instituci, kterou v Bruselu sama vytvořila a vede, jmenuje se to Česká škola bez hranic. A to je výuka českého jazyka pro děti primárně v manželství, kde jeden z rodičů není Čech. Takže si myslím, že se v tom našla, že má i uplatnění odborné, a tak je myslím také spokojená, protože není snadný ten přechod tady odsud do jiné země. Takže já jsem osobně zaplaťpánbůh spokojený. Ještě žije moje mami. Nedávno jsem četl článek plzeňského biskupa a on říkal – no, jestliže by společnost chtěla směřovat k ideálu, tak skončí v totalitě, protože ten ideál není možný. Já taky, že bych si projektoval nějaký ideál a řekl bych si – když nebudu takový, tak se budu bičovat. Prostě musím se snažit, ale je to proces, být lepší, ale ne všechno se daří, ale má to své příčiny. (smích) A musí člověk s tím žít. Takže si myslím, abych nebyl neobjektivní, když přijíždím do Čech, tak musím říct, že spousta věcí se tady změnila, nejenom v materiálnu, ale když vidím i ty projekty, o kterých jsme mluvili na začátku, infrastruktura, někdo by řekl – dobře, nestaví se. Ale když jsme byli na dovolené v Čechách, tak jsem obdivoval, co všechno dokázali tady lidi vydupat ze země. Protože když už je člověk starší, tak ví, že ten život letí rychle, že toho času není zase moc. A tak v tomhle ohledu si myslím, že za ten krátký čas relativně, se povedlo spousta perfektních věcí.