Barbara Topolová

Co se vám vybaví, když se řekne listopad 1989?
Jak vnímáte současnou mladou generaci?
Co považujete za své životní mezníky?

v listopadu 1989: studentka katedry divadelní a filmové vědy FF UK

v listopadu 2019: výzkumná pracovnice Kabinetu pro studium českého divadla

realizace rozhovorů: Jana Wohlmuth Markupová, Praha, leden a květen 2018

Martin Tér Zpět na seznam Jindřich Vedlich

První asociace listopad? Radost. Osobně si úplně pamatuji, jak to mělo takovou happeningovou teatrální formu. Myslím, že to nebylo řízené nebo že by to někdo až moc organizoval. Bylo to opravdu vysloveně spontánní. A taky si pamatuji, že lidé spolu začali mluvit. To se hrozně těžko asi dneska vysvětluje, ale já v té normalizaci pociťovala už od základní školy, že všichni byli protivní. Člověk třeba přišel do obchodu a něco chtěl a oni, ne že by vás vyhnali, ale řekli: Nemáme nebo máme. A všichni měli pořád tendenci člověka mentorovat. A to se strašně změnilo. Asi to lezlo na nervy všem, ale všichni to dělali, protože se to tak prostě dělalo. Takže to, že spolu lidi začali normálně komunikovat, byla změna. Myslím si, že to byl dokonce hnací motor všech těch různých skupin a subkultur. V tom normálním prostoru si lidé drželi masku, moc se neprojevovali sami za sebe a k tomu se asi vázal tenhle podivný odstup. A v tom byla ta revoluce najednou pro mě strašně jiná, protože lidé se dávali do řeči třeba na ulici nebo spolu nějakým způsobem začali kooperovat. To byl strašně nový zážitek. Ono to bylo už trošku předtím. Já jsem si to poprvé uvědomila, jak tady byl ten exodus východních Němců, že lidé najednou jeli všichni na stejné vlně, a to bez ohledu na skupinky nebo tak. Tak to byl opravdu zážitek strašně intenzivní, až fyzický. Jestli se to tak dá říct. A fakt veselý.

Mně to vydrželo docela dlouho, to taky možná bylo tím, že se to u mě sešlo s tím, že jsem se vdala, pak jsem měla děti. Že to všechno byla změna k lepšímu nebo nějaká taková naděje, jako vykročení do nového nadějeplného prostoru. Ale kdy se to zlomilo? To fakt nejsem vůbec schopná takhle říct. Ono to bylo takové plíživé. Nemělo to jeden zlom, šlo to pozvolna.

Vaše dcery se zajímají o historii nebo o svět okolo? Zajímá je vaše vyprávění?

Zajímá je to, dokonce nám to závidí. Starší dcera říkala asi před rokem, že nám závidí, že jsme to měli dobré. A to jsem si poprvé uvědomila, že vlastně má možná trochu pravdu, že jsme už nezažili hnusy v 50. letech, měli jsme jasného nepřítele a mohli jsme si užít revoluci. A že nám to vlastně závidí, že oni nevědí a jsou zpovykaní.

Závidí? To pak asi není třeba vůbec řešit, jestli je to nezajímalo.

Ano, vysloveně nám záviděla tu revoluci, že to muselo být fajn. Moje děti to přirozeně zajímá, ne že bychom ji to vnucovali. Ani nemohu říct, že by to naše studenty úplně nezajímalo. Spíš mě zaráží, že o 89. roce přece jen trošku vědí, protože to zažili jejich rodiče, ale už třeba 68. rok je pro ně něco jako Velká francouzská revoluce. To je hluboká historie. (smích) Ale co mi přijde nejšílenější je, že mají problém s vyhodnocováním nebo historickým pozadím, to se právě na středních školách vůbec neučí.

Mohla byste formulovat životní mezníky, co pro vás bylo zásadní a co naopak třeba už ani tak ne?

Musím říct, že docela zásadní bylo to, že jsem si na gymplu našla celoživotní kamarády. To bylo po této stránce dobré. Ale to gymnázium samo, to bylo opravdu strašné. Na divadelní vědě byl nejhorší předmět obrana socialistického státu, ani ne tak marxismus, ale tohle bylo tedy už opravdu úplně hodně dál za čárou. Ale přes všechny protivenství mě tam strašně příjemně přikvapily odborné předměty. Na gymplu jsem si připadala totálně frustrovaná, totálně odcizená, ještě jako úplný debil. A najednou jsem měla pocit, že studuji něco, a že vím, co dělám a proč a že mi to třeba trochu jde nebo že chápu, co mi to tam vykládají, takže to mě bavilo. Taky jsem tam našla přinejmenším dvě dobré spolužačky, se kterými se dodneška přátelím. Tak to byl určitě mezník. Ale na druhou stranu jsem tam neuvízla a měla kamarády i z jiných subkultur. To byl asi další důležitý mezník. Navzájem se to nějakým způsobem doplňovalo a jedno druhým revidovalo.

A osobní mezníky z dnešního hlediska?

Tak třeba to, že jsem dodělala doktorát. Měla jsem různé nabídky a několikrát jsem si říkala, co to tady dělám. Třeba mi říkali, jestli nechci dělat mluvčí ministerstva vnitra a tak. (smích) Já jsem si naštěstí říkala, že ne, že ráčkuji. Možností by asi bylo bývalo tehdy opravdu spousta. To bylo také mimo jiné v těch 90. letech fascinující nebo pro mě určitě. Potom určitě to, že se mi narodily děti. To je vždycky asi mezník. (smích) Změní se perspektiva, co je důležité a co je srandovní. (smích) A pak vlastně těžko říct. Pak jsem nastoupila sem, tak to byl také určitě mezník. S paní doktorkou Černou, která bohužel před necelým rokem umřela, jsme dělali Činoherní slovník, tak to bylo pro mě strašně důležité, to byl určitě významný mezník. A teď možná je to také nějaký mezník, protože mám pocit, že už se formuje v oboru mladá generace, která to má nastavené zase trošku jinak. Tak se těším, že se o tom budeme bavit.

Myslím si, když má člověk děti, že to vyvolá větší odpovědnost. Nebo mi to tak připadá. Politici to používají také, takže nemůžu říkat, že něco necháme našim dětem, to je takové populistické, ale ono to tak ve skutečnosti je. A vidím to i na tom, jak ta normalizace má dlouhé pařáty, a jak se masivně vynořují takové ty řeči jako: Vždyť to nemá cenu, politici si to stejně udělají, jak chtějí. Na to vysloveně právě typy jako Babiš hrají. Podporují toho takzvaně většinového voliče, kterému je nějaká zahraniční orientace jedno. A on to přesně dělá, že objíždí regiony, slibuje a říká: A to my za vás zařídíme, o to se nemusíte starat. Právě proto jsem ráda, že naše děti se hodně zajímají, že to zapouzdření do soukromého života u nich nenastává. A to nemusí být jenom to normalizační zapouzdření, že člověk má chatu, ale i všechny úlety jako diety a tak.